Předpoklady přestupového hnutí

Účelem této studie není poskytnout přehled náboženských dějin v době první republiky (v této otázce odkazuje čtenáře na seznam literatury), ale představit pouze ty jejich aspekty, které mají význam pro výzkumné otázky.
Na začátku je nutno upřesnit význam pojmu „přestupového hnutí“. V odborné lite­ratuře není jeho přesná definice podána. Je to pozdější název pro agitaci namířenou proti římskokatolické církvi před sčítáním lidu v roce 1921, která může být časově ohraničena pouze přibližně jako určitá epizoda v širším rámci antiklerikalismu. Ten si­lněji propukl po vzniku Československa, v dalším období jeho intenzita kolísala. Pokud vezmeme v úvahu časovou perspektivu dvacátých let, vztahy mezi katoli­cismem a ve­řejností se nejprve zhoršily během tzv. Marmaggiho aféry v roce 1925,11Šlo o odvolání apoštolského nuncia Francesca Marmaggiho a přerušení diplomatických styků mezi Československem a Vatikánem na protest proti státní účasti na oslavách Mistra Jana Husa v roce 1925. KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české . Svazek XIII. 1918-1929. Praha, Litomyšl: Paseka, 2000, s. 460. naopak od 1929, kdy byla dostavěna svatovítská katedrála a sla­veno ti­sícileté jubi­leum sv. Václava, se začaly zlepšovat.22KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2 . Praha: Zvon, 1991, s. 244. Hlavní argument přestupového hnutí, že for­mální příslušnost lidu ke katolické církvi je zbraní Říma proti nám, nebyl nový, ale objevoval se již dříve (v pramenech, z nichž se zde vychází, ho lze doložit v březnu 1920).33Naše brožury. Český zápas . 12. 3. 1920, III., č. 8, s. 7. Pro tuto práci definujme přestupové hnutí jako období krátkého zin­tenzivnění protikatolické kampaně před termínem sčítání lidu (v řádu týdnů, nanejvýš několika měsíců), které je výjimečné tím, že v něm skutečně docházelo k masovým změnám náboženského vyznání.44V lednu 1921 ministr školství Šusta a ministr vnitra Černý prohlásili: „Oznámení o výstupu z církve bývají podávána obyčejně houfně, počtem, i několika set.“ Národní shromáždění republiky Československé, Poslanecká sněmovna, tisk 1340, Odpověď ministra vnitra a ministra školství na interpelaci posl. Landové-Štychové, Dra Th. Bartoška a spol. v záležitosti vyřizování oznámení o výstupu z církve (tisk 633), dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1340_00.htm [cit. 13. 6. 2014]

Příčiny výstupů z katolické církve

Postoje veřejnosti byly pochopitelně formovány veřejným diskurzem. Typickým a nápadným rysem dobové antiklerikální argumentace bylo nahlížení na církevní problematiku jako na národností otázku. V rámci diskurzu se uplatňovaly některé ste­reotypy, například pojetí katolictví či Říma jako viníka defektů naší národní povahy55U Masaryka najdeme tezi o „morálně devastujícím charakteru rakouské teokracie“. VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost . Praha: Grada, 2010, s. 73. či jako škůdce zájmů českého národa nebo zobrazování Říma jako věrného spojence Vídně. Tento argument musel působit velmi silně, jelikož po konci války byla nenávist k Habsburkům velmi prudká, jak o tom svědčí výrok Gustava Habrmana: „František Josef, zapálivší pochodeň světové války, pojistil si tak vedle Viléma Hohenzollernské­ho jméno největšího zločince, jaký kdy žil v dějinách lidstva od počátku lidského rodu.“66Národní shromáždění republiky Československé, poslanecká sněmovna, stenografický záznam 49. schůze, 28. ledna 1921, dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/049schuz/s049001.htm [cit. 13. 6. 2014] Dokonalým vyjádřením hodnocení náboženství národnostní optikou české historie se stalo provolání ustavujícího sněmu Církve českobratrské evangelické, ko­naného v Praze dne 17. a 18. prosince 1918, které zde uvádíme jako příklad za všechny: „Všem Čechům, obeznámeným s dějinami českého národa, je společné vě­domí, že mezi církví římskokatolickou a českým národem je staletý a hluboký roz­por… (…) Proto, když už národ náš zbaven je Habsburků, jednoho krvavého nepřítele a utiskovatele svého, měl by už také zbavit se i druhého, který byl hlavní příčinou jeho běd a udržovatelem jeho poroby. (…) A proto, kdo miluje památku otců, kdo vidí zkázu národa, způsobenou Římem, a rozumí, jaký zhoubný vliv má on dodnes, kdo se cítí být potomkem husitů, připoj se k církvi husitské a tak vrať se k víře svých otců.“77Citováno dle: PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu. I., 1918-1919. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 273.
Pozoruhodné je, že toto pojetí – v různých variacích a odstínech dle konfesijní a politické příslušnosti pisatele – se rozšířilo napříč spektrem písemné produkce. Vy­skytuje se v pokleslé žurnalistice, ale lze ho identifikovat i v literatuře aspirující na statut standardní příručky – v Ottově slovníku naučném nové doby i v učebnici Ná­boženské poměry v Československé republice.88MÜLLER, Václav. Náboženské poměry v Československé republice . Občanská knihovna. Praha: Státní naklad., 1925. Hesla o Církvi československé a Jednotě katolického duchovenstva ve zmíněné encyklopedii nejsou nestranná, jsou vytvořena přímo činiteli těchto subjektů a setkáme se v nich i s patetickým neency­klopedickým tónem.99Heslo o Církvi československé napsal Antonín Hartl, člen této církve. Praví se tu, že Církev československá má kořeny „ve starší reformní tradici, počínaje husitstvím“. Československá církev. In: Ottův slovník naučný nové doby . Díl 1., sv. 2. Praha: J. Otto, 1931, s. 1051. V heslu o Jednotě je činnost reformistických kněží popsána takto pateticky: „Když národ dostatečně zesílil, aby se mohl vrhnouti v boj s mocnostmi nejsilnějšími o statky nejvyšší, účastnilo se pastorální kněžstvo tohoto boje na frontě celonárodní i na frontě vlastní.“ Jednota katolického duchovenstva československého. In: Ottův slovník naučný nové doby. Díl 3., sv. 1. Praha: J. Otto, 1931, s. 160. Uvedená učebnice pak považuje Církev československou za pokračovatelku českobratrských a husitských tradic,1010VÁCLAV MÜLLER. Náboženské poměry v Československé republice . Občanská knihovna. Praha: Státní naklad., 1925, s. 22. ačkoliv takové pojetí je pouze odrazem dobových stereotypů a nezakládá se na skutečnosti, jelikož Církev českoslo­venská byla postavena na vlastním ideovém základě a postrádala návaznost na českou reformaci, jak bude níže vysvětleno.
Apelem na národní city můžeme částečně vysvětlit úspěch církví, které vznikly na prahu první republiky, stejně jako fakt, že nekatolické církve měly v předchozí době jenom slabý ohlas. Ačkoliv za Rakouska-Uherska antiklerikalismus existoval, alterna­tivy ke katolickému vyznání (jimiž byly nesjednocené protestantské církve a staroka­tolictví) nebyly ryze české.1111Nešpor uvádí, že „starokatolíci a další čeští Němci Čechům vyčítali ‚zradu‘ pravé víry, zatímco Češi chápali starokatolicismus jako ‚německou konfesi‘ par excellence .“ NEŠPOR, Zdeněk R. et al. Náboženství v 19. století . Praha: Scriptorium, 2010, s. 212. Luterství pak Němci sami chápali jako „národní německou konfesi“, a díky apelu na národní city tito získali řadu dosavadních katolíků. TAMTÉŽ, s. 140.
Význam národnostních citů a konfliktů pro náboženství v naší zemi si velmi dobře uvědomovala i katolická církev a v roce 1901 tomuto problému věnoval pozornost i papež Lev XIII. Ten v listu Reputantibus saepe, adresovaném českým biskupům, upozorňoval, že situace v Čechách je znepokojivá, neboť katolická církev tu není ohrožována pouze vnějšími nepřáteli, ale i vzájemnými konflikty věřících různého jazyka. Papež proto zdůraznil, že mezi katolíky je duchovní bratrství, které je silnější než národnostní rozdíly. Tuto zásadu měli biskupové co nejvíce doporučovat věřícím a mělo být dbáno na to, aby podle ní byl vychováván i kněžský dorost v seminářích.1212Lev XIII., list Reputantibus saepe , 20. srpna 1901, citováno v JONOVÁ, Jitka. Arcibiskup Theodor Kohn a jeho postoj k národnostní otázce. MAREK, Pavel et al. Jan Šrámek a jeho doba . Brno: CDK, 2011, s. 151-161.
Antiklerikalismus první republiky měl starší kořeny. David Václavík datuje jeho počátky do šedesátých a sedmdesátých let 19. století, kdy mladočeši přejali mnohé myšlenky německých liberálů a doplnili protikatolickou pozici o národnostní rozměr.1313VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost . Praha: Grada, 2010, s. 67. Antiklerikální programové heslo „Pryč od Říma!“ je překladem německého „Los von Rom!“. To vzniklo mezi českými Němci v souvislosti s bojem o jazykové otázky a konkrétně kvůli Badeniho krizi (KAISEROVÁ, Kristina. Konfesní myšlení českých Němců v 19. a počátkem 20. století . Úvaly u Prahy: Ve Stráni, 2003, s. 80). Vůdcem hnutí byl od roku 1879 poslanec říšské rady rytíř Georg von Schönerer (1842-1921), který vyzýval k tomu, aby v boji proti Římu byly použity i násilné prostředky. (TAMTÉŽ, s. 83) Hlasatelem těchto idejí se staly Národní listy a Národní politika – oba listy byly vlivné a měly větší náklad než konzervativní staročeský tisk.1414VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost . Praha: Grada, 2010, s. 68. Na konci 19. století byly zá­klady budoucího boje již pevně položeny, protože antikatolicismus byl „nedílnou sou­částí ideologie velké části českých politických stran,“1515TAMTÉŽ, s. 69. a dokonce měl „velmi klí­čovou úlohu při vytváření legitimizace nově vzniklého státu a jeho politického uspořádání, jedním slovem jeho identity.“1616TAMTÉŽ, s. 77. Můžeme doplnit, že po roce 1918 se naopak antikatolicismus legitimizoval nově vzniklým státem, k čemuž jistě přispěl fakt, že za prezidenta byl zvolen čelný bojovník proti církvi.1717Náboženská otázka Masaryka intenzivně zaměstnávala. Odmítal katolictví i ortodoxní protestantismus, k náboženství jako takovému se nicméně rozhodně hlásil. Interpretoval ho na základě historické kritiky biblických textů, čímž došel k osobitému pojetí, které by nebylo možné uzavřít do žádné konfese a které by snad bylo nejvhodnější označit jako liberální protestantismus. Srov. MASARYK, Tomáš Garrigue. V boji o náboženství . Praha: Jan Laichter, 1904.
Úspěch přestupového hnutí dokazuje, že katolická církev se nedokázala účinně bránit. Důvody jejího relativního neúspěchu jsou alespoň dva: Prvním z nich je fakt, že protiřímská koncepce národa si získala jakési oficiální posvěcení. Byla v něm vy­chovávána školní mládež, protože učitelstvo jako celek představovalo jednu z vedou­cích sil v procesu sekularizace (viz níže).1818Svědectví o tom, které profesní skupiny byly katolickou církví vnímány jako nejsilněji nepřátelské, podal v polovině dvacátých let i katolický apologeta F. X. Novák (o něm více níže): „Již to až křičí, povážíme-li, jací lidé měli u nás býti vůdci v protináboženském boji: bezcharakterní učitelé, tělocviční Sokolové, zkrachovaní politikové, žurnalisté nejnižšího zrna, židovským velkokapitálem zakoupení literáti. Jsou i jinde zjevy podobné v moderní době. Ale aby národ ve své veliké a snad převážné části veřejně dal se vésti od takové všelijaké učitelské a sokolské polokultury, toho příkladu jinde není nikde.“ DVOŘÁK, František Xaver. Apoštolské obce československé církve . Olomouc: Našinec, [1921], s. 9. Mohli bychom předpokládat, že antikle­rikální působení bylo církví vyrovnáváno, protože katolická církev disponova­la prostředky k hájení svých zájmů. Domníváme se, že vliv katolické církve byl přesto omezený, a to především proto, že byla oslabena vnitřně – existence Jednoty kato­lického duchovenstva i její činnost obnažily skutečnost, že mnozí kněží se se svou církví a s její naukou nezřídka příliš neidentifikovali. Při posuzování vlivu tohoto re­formního kněžského sdružení musíme přitom zvážit i fakt, že Jednota sama byla pou­ze zrcadlem hlubších postojů kněží, které musely existovat již před založením tohoto spolku a které analogicky nemohly vymizet pouze jejím nuceným rozpuštěním (viz níže).
Dále se poukazuje na náboženskou vlažnost českého obyvatelstva, na tzv. „matri­kové katolictví“.1919Zdeněk Kárník soudí, že mezi pasivní, tzv. matrikové, věřící patřila velká část římských katolíků. KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938) . Díl první. 2. oprav. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 325. Katolický kněz F. X. Novák, bývalý člen tzv. pravého, tedy konzervativního křídla v Jednotě katolického duchovenstva, dokládal náboženskou povrchnost našeho lidu zajímavými vzpomínkami ze své duchovenské praxe.2020NOVÁK, František Xaver. Náboženské obce československé církve . Olomouc: Našinec, [1921]. Dodejme stručnou charakteristiku citovaného Novákova díla. Jde o tenkou knížečku malého formátu určenou pro lidové potřeby, jež je psána jako polemika proti Církvi československé, přičemž pomíjí evangelickou církev i bezvěrecké hnutí. Pokud jde o způsob podání, může být důkazem toho, že i katolická církev užívala ostřejší rétoriku: Členové Církve československé jsou označeni za „vykuchané, bezduché, falešné“ husity (TAMTÉŽ, s. 9). Karel Farský je titulován „velikán velikánovič Farský“ (TAMTÉŽ, s. 19). Je to však velmi cenný a hutný pramen. Jeho hlavní myšlenkou je, že standardně udávané důvody pro rozchod z Římem, tedy kompromitace katolické církve spoluprací s Habsburky a jejím chováním za války, nejsou dostatečným vysvětlením úspěchů přestupového hnutí. Měl prý možnost zpovídat penintenty různých národností – Čechy, Moravany, Slezany, Slováky, Poláky, Malorusy i Němce – a při tom si všiml, že zpovědi příslušníků naše­ho národa byly nejpovrchnější.2121TAMTÉŽ, s. 3. Není tu jasné, jestli Čechy, Moravany a Slezany považuje za jeden národ, příp. zda k nim počítá i Slováky. Podobný dojem si odnesl i z poutí. Zatímco na ital­ských nebo německých poutních místech viděl věřící tiše klečet celé hodiny v kostele, u nás bylo „více šumotu, zpěvu, hlasitých (někdy až nesnesitelně senti­mentálních) proslovů, deklamací, šoupání po kolenou, parády s různými soškami, lí­bání po­svátných předmětů apod.“2222TAMTÉŽ, s. 4.
Tato povrchnost lidu zřejmě sehrála roli i při přestupech. Přechod některých kato­líků k Církvi československé mohl být usnadněn i vnější podobností jejích obřadů ka­tolickému ritu, od něhož se nejvýrazněji odlišovaly užitím mateřského jazyka, který jim nadto propůjčoval atraktivitu.2323FARSKÝ, Karel. Obřadní příručka pro církev československou . Praha: Tisk. družstvo CČS [distributor], 1920. Nicméně hovořit o náboženské vlažnosti není zce­la přesné. Nešlo totiž o pouhou povrchnost, ale i o nesouhlas s církevní naukou alespoň v některých otázkách, nevylučující se ovšem s účastí na církevním životě či alespoň s formální příslušnosti ke katolické církvi.2424Statistické údaje o praktikování víry mezi obyvatelstvem nejsou dostupné, jsme odkázáni na dílčí údaje. Již za Rakouska-Uherska byla na některých místech účast na bohoslužbách velmi slabá, a to i na Mělnicku. Srov. STÁTNÍK, Dalibor. „Pánbůh není! A kdo se vás na to ptal…?!“. Pár úvah nad sekularizací Mělnicka . rkp., 2014, s. 7.
Podle F. X. Nováka byly zdrojem nepřátelského postoje vůči církvi i sociální konflikty a závist v místech, kde církev byla vlastníkem půdy, zvláště nezacházela-li s ní ve shodě s duchem evangelia.2525NOVÁK, František Xaver. Náboženské obce československé církve . Olomouc: Našinec, [1921], s. 10. Podává případy, kdy agitátoři užívali příslib zisku farních pozemků v budoucí pozemkové reformě. Ve Zlatníkách u Prahy bylo údajně slibováno: „Přestupte k ‚církvi československé‘ a do týdne bude zdejší fara vaše a farská pole si vezmete vy!“2626TAMTÉŽ, s. 13. I z jiných zdrojů lze doložit, že naděje vkládané do po­zemkové reformy ovlivňovaly náboženskou atmosféru.2727Srov. PETRÁŇ, Josef: Dvacáté století v Ouběnicích. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 183. Jiné svědectví je z liblické farní kroniky, kde stojí: „Lidu se jednalo o získání půdy, která jim byla slibována, a proto agitace ze stran národně sociální a sociálně demokratické snadná.“ STÁTNÍK, Dalibor. „Pánbůh není! A kdo se vás na to ptal…?!“. Pár úvah nad sekularizací Mělnicka . rkp., 2014, s. 10.
Změna konfese byla i věcí osobní statečnosti. Zatímco za Rakouska-Uherska byl katolicismus protežován (tzv. sepětí trůnu a oltáře), takže přestup k evangelickému vyznání mohl u učitelů znamenat ztrátu místa,2828KLÍMA, Stanislav. Za prapor s kalichem . Praha: Kalich, 1938, s. 69. a bezvěrecké spolky byly úředně zakazovány (viz níže), nyní v tomto ohledu nastal obrat. Setrváním v ka­tolické církvi se člověk mohl naopak dostat do určité vnitřní izolace a mohl se dočkat odmítnutí svého okolí, což za jistých okolností nebylo snadné.
Byl-li Řím označován jako národní nepřítel, a sice nepřítel úhlavní a odvěký (příklady takových formulací viz níže), neplynulo z toho jako nutný logický důsledek, že ten, kdo se k Římu dobrovolně hlásí, je zrádcem národa? Byl vytvořen sociální tlak a lze předpokládat, že v takové atmosféře by pro mnohé bylo snazší přidat se k větši­ně. Ve vzrušené dobové atmosféře nadto docházelo i k případům existenčního ohrožení. Připomeňme zde teror levé části sociální demokracie z roku 1919, který se obracel proti katolickým dělníkům (i když nebyl zaměřen primárně vůči nim).2929Šlo o sérií vydírání a šikanování, kterou pořádali sociálnědemokratiční odboráři proti členům jiných odborů (v první řadě pojících se k Československé straně socialistické) a proti neorganizovaným dělníkům. (Kárník, chybí číslo stránky!) Akce se obracela i proti katolíkům: „Někde nutili sociální demokraté zaměstnavatele stávkou, aby propustil katolické dělníky, kteří byli tak tvrdohlaví, že chtěli setrvat v katolické organizaci, jinde tím, že shodili hnací řemeny ze strojů, u nichž pracovali katoličtí dělníci. Poněvadž teror si někdy libuje v patosu, vodili sociální demokraté křesťanské socialisty i na provaze jako medvěda po továrně pro posměch druhým a vystrčili jej pak vraty továrny, řkouce mu: ‚Jdi, ať tě živí církev.“‘ (PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu. II., 1919. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 858) Dle svědectví F. X. Nováka byla proticírkevní kampaň provázena i výhružkami: „Hrozilo se boykotem, odepřením k životu nejnutnější aprovisace, zničením provozované živnosti, ovšem jen tam, kde odpadlíci měli za sebou většinu obyvatelstva nebo toto celé. Kdesi v Čechách hrozili páni učitelé slabé a neuvědomělé ženě: ‚Jestli nepřistou­píte k naší (‚československé‘) víře, nesmí ani vaše děti chodit do školy.“‘3030NOVÁK, František Xaver. Náboženské obce československé církve . Olomouc: Našinec, [1921], s. 15. O tom, že atmosféra byla neklidná, připočtěme i vyskytující se ničení sakrálních památek.3131KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české . Svazek XIII. 1918-1929. Praha, Litomyšl: Paseka, 2000, s. 151. Je tedy zřejmé, že podmínky byly rozbouřené a že setrvání v katolické církvi mohlo vy­žadovat jistou statečnost a pro méně uvědomělé nebo méně pevné katolíky mohl být výstup z církve skutečně snazší variantou.
Miloš Trapl se domnívá, že pasivní katolíci v církvi zůstali, protože k vystoupení by museli vyvinout aktivitu, a nadto je členství v církvi prakticky k ničemu ne­zavazovalo.3232TRAPL, Miloš. Náboženství a politika. In: DOUBEK, Vratislav. Společnost v přerodu . Praha: Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 135-143, s. 137. V některých případech je tento postřeh snad oprávněný, ale jako pravidlo ho nelze doložit. Výstup z církve sice byl úředním aktem, byl však snadný a spočíval ve vyplnění jednoho formuláře pro okresní politickou správu, aniž by bylo třeba při­kládat jiné doklady. Rodič mohl na svém tiskopisu odhlásit i své děti do čtrnácti let věku. Pokud chtěl někdo po výstupu z katolické církve přijmout jinou konfesi, musel ještě církvi, do níž vstupoval, doručit opis tiskopisu. Církev československá se ale nabízela, že komunikaci s politickou správou zajistí sama, čímž byl pro vystupujícího úřední úkon ještě více usnadněn.3333Český zápas. 27. 8. 1920. III., č. 32, s. 7.
Část přestupů může konečně být vysvětlena pomocí nahodilých skutečností, např. osobního charismatu některých hlasatelů, momentálních rozhodnutí a davového efek­tu. Jsou totiž známy případy, kdy z katolické církve vystoupila najednou téměř celá obec. To můžeme doložit na příkladu vesnice Vetlá poblíž Roudnice nad Labem.3434„Když byla v roce 1920 prohlášena československá církev, působil ve Vetlé kromě římskokatolického faráře J. Reitra také kaplan Josef Lugr. Jeho zásluhou přestoupila ještě v lednu téměř celá obec – s výjimkou tří rodin – k nové církvi. Později se sice zase někteří vrátili zpátky ke katolicismu, ale převážná část obyvatel zůstala už v církvi československé. Tak se Vetlá stala ohniskem nového náboženského života na celém Podřipsku.“ Náboženská obec CČSH Roudnice nad Labem, pamětní kniha, s. 4.
Závěrem těchto úvah je možno shrnout, že pro výstup z katolické církve byly vý­znamnými faktory národní momenty, resentiment vůči Habsburkům, náboženská vlažnost obyvatelstva, ale i silný sociální tlak a osobní charisma agitátorů.

Významní činitelé v přestupovém hnutí

Ten, kdo se chtěl rozejít s katolickou církví, měl v Čechách tři významné alterna­tivy: bezvěrectví, evangelictví a od počátku roku 1920 i novou, od katolické hierar­chie odštěpenou Církev československou. Ostatní náboženská vyznání si získala jenom zanedbatelné množství věřících.3535Jako „slovanské“ náboženství by se logicky nabízelo pravoslaví. To ale získalo stoupence jako pravoslavné křídlo v rámci Církve československé, nikoliv jako samostatná konfese. Z uvedených variant bude Církvi českoslo­venské v této teoretické části věnován největší prostor, a to proto, že byla z řady důvo­dů nejvýraznějším zjevem: Navazovala na katolickou církev a byla její přímou konkurentkou, velmi dynamicky se rozvíjela a vedle toho byla svým konceptem ná­rodní církve něčím dosud neznámým. Jako reprezentant bezvěrectví je níže zařazena Volná myšlenka, jakožto nejsilnější (leč nikoliv jediný) zástupce organizovaného ateismu, nemající samozřejmě na ateismus výlučné právo.
Antiklerikalismus byl ve společnosti značně rozšířen, a proto není možné podat výčet organizací či skupin, které vystupovaly proti církvi. Do této skupiny přirozeně patřili socialisté. Nelze však opomenout ani ve své většině si­lně antiklerikální učitel­stvo. Příklad učitelstva je dokonce nejnápadnější, protože nejde o náboženskou ani politickou skupinu, ale o profesi. Výmluvný je článek v ča­sopise Komenský , v němž se praví: „Český učitel nejvíce ze všech stavů vytrpěl od římských kněží a jimi sve­dených oveček lidských. Učitelstvo bylo vždy ve veliké své většině protiklerikální a takovým musí vždy zůstati, neboť jinak by potřísnilo svůj štít a zradilo své zásady stě­žejní. (…) Zbraní k potření hydry klerikální má učitelstvo v ru­kou dosti a není, kdo by mu v této očistné práci zabraňoval. (…) Je přece vylou­čeno, že český učitel, který promyslil náš vývoj kulturní a který zná historii našich od­věkých zápasů s Římem, mohl by býti přítelem Říma a měl tolik otrocké poníženosti ve své duši, že by zůstával dále jeho sluhou a pomocníkem. Takový učitel by nebyl Čechem upřímným a neměl by vůbec ani býti učitelem (…).”3636Datum neuvedeno. Citováno v Učitelstvo a sčítání lidu. Volná Myšlenka . 30. 1. 1921, XII, č. 5, s. 2-3.

Církev československá

Ačkoliv katolická církev musela čelit náporu bezvěrectví, její nejsilnější or­ganizovaný konkurent vzešel z jejího středu. Církev československá totiž vznikla na půdě radikální reformistické frakce kněžského sdružení Jednota katolického ducho­venstva, a v důsledku toho měla tato církev v přestupovém hnutí výhodu v návaznosti na dědictví katolicismu. Pro účely této práce zde budou osvětleny hlavně dva aspekty nové církve: jednoznačně odmítavý vztah vůči římskokatolické církvi a podstatně od­lišnou věrouku v důsledku převládnutí radikálních názorů, jejichž význačným – byť nikoliv jediným – zastáncem byl Karel Farský, které byly natolik specifické, že by Církev československá měla kvůli nim být považována za náboženství sui generis . Při výkladu budeme polemizovat s Ferdinandem Peroutkou, podle něhož byly program a nauka této církve vlastně dodatečné a sekundární proti skutečnému důvodu jejího vzniku, jímž byla touha kněží po manželství.3737PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu . III., 1920. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 888. Peroutka má jistě pravdu, když tvrdí, že požadavek na zdobrovolnění celibátu byl kněžími zastáván s největší vehemencí, avšak další faktory, jimiž byla trvalá snaha po reformách (v českém duchovenstvu živá již od poloviny 19. století), nesouhlas s naukou církve v důsledku liberální teologie (v případě Karla Farského) a vliv silných osobností (zvláště Farského, Bohu­mila Zahradníka-Brodského a Emila Dlouhého-Pokorného),3838Bohumil Zahradník-Brodský, kněz a spisovatel, byl mužem vznětlivé a konfliktní povahy, zřejmě vůdcovský typ. Srov. PETRÁŇ, Josef. Dvacáté století v Ouběnicích. Praha: Lidové noviny, 2009, s. 15-38. Tito muži byli redaktory Českého zápasu a autoři jeho militantních článků. nemohou být na otázku celibátu redukovány.
Jednota bývá chápána jako reformistické hnutí, to však může být zavádějící, pro­tože činnost Jednoty se tím nevyčerpala. Ačkoliv reformní program byl podstatnou částí činnosti Jednoty (v tom byla návaznost na působení stejnojmenné organizace pů­sobící v letech 1902 - 1907),3939Ottův slovník naučný nové doby . Díl 3, svazek 1, Praha: J. Otto, 1934, s. 160. členy Jednoty byli kněží různého smýšlení. Dochoval se nedatovaný seznam členů pro Prahu, ten eviduje 214 členů, mezi nimi budoucí pražské arcibiskupy Kašpara a Berana, z jiných významnějších duchovních uveďme mezi mnohými například smíchovského faráře Paulyho.4040LA PNP, Jednota katolického duchovenstva, bez inv. č., seznam členů. Nešlo tedy o hnutí z podstaty „rebelské“ nebo „disidentské“, ačkoliv i tento prvek tu byl přítomen. Vý­značné je, že v seznamu se nevyskytují německá jména, takže Jednota sdružovala pouze kněze české národnosti.4141TAMTÉŽ. Za důvod k založení této stavovské kněžské organiza­ce se vedle reforem uvádí i potřeba semknout se proti všeobecnému nepřátelství vůči církvi po konci světové války.4242KOVÁŘ, František. Deset let československé církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé církve, 1930, s. 18. Mezi podzimem 1918, kdy emigroval pražský arcibis­kup Pavel Huyn, až do září 1919, kdy byl zvolen jeho nástupce František Kordač, ne­byla pražská arcidiecéze dostatečně spravována, dočasný administrátor, královéhra­decký biskup Doubrava, na tento úkol nestačil,4343MAREK, Pavel. Arcibiskup pražský František Kordač . Olomouc: Moneta-FM, 2005, s. 66. a v této situaci Jednota fakticky vládla.4444KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: Zvon, 1991, s. 241. Poznatek o vládě Jednoty sice nečerpáme z pramenů, ale pouze z citovaného Ka­dlecova díla, a proto nedokážeme určit, jak velkou moc skutečně Jednota měla, za předpokladu pravdivosti Kadlecovy teze však můžeme konstatovat, že ze správy arci­diecéze byl vyloučen německý živel. Ustavující schůze Jednoty se konala 7. listopadu 1918, po odštěpení Církve československé bylo episkopátem nařízeno rozpuštění již oslabené Jednoty, zbylí kněží, kteří se odmítli podřídit, byli exkomunikováni a roku 1921 spolek definitivně zanikl.4545Ottův slovník naučný nové doby . Díl 3, svazek 1, Praha: J. Otto, 1934, s. 160. Pro následující výklad bude z činnosti Jednoty vy­bráno to, co poukazuje k budoucímu odštěpení od katolické církve.
V průběhu činnosti Jednoty bylo přijato více formulací reformního programu, což může být interpretováno jako výraz vývoje stanoviska Jednoty, ale i jako projev tak­tizování. První se v této záležitosti angažoval kněz Bohumil Zahradník-Brodský for­mou dotazníkové akce. Rozeslal 6 000 kněžím seznam reformních bodů a poža­doval od nich odpověď, zda s ním souhlasí. Zhruba tři čtvrtiny dotázaných souhlasily s ně­kterými nebo všemi body programu, ovšem pouze při přibližně třetinové ná­vratnosti dotazníků.4646PETRÁŇ, Josef. Dvacáté století v Ouběnicích . Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. Knižnice dějin a současnosti, s. 31-32. Body programu byly tyto: 1) zrušení patronátního práva a zave­dení spravedlivého obsazování duchovenských míst, 2) volba biskupů duchovenstvem a věřícími, 3) důstojné hmotné zabezpečení kněze, 4) zavedení mateřského jazyka do bohoslužeb v co největší míře, 5) odstranění celibátu kněží a biskupů, 6) demokra­tizace správy konzistoří a vikariátů, 7) právo kněží nosit civilní oděv a vousy.4747TAMTÉŽ. Kně­žím byly tyto reformy zdůvodněny pouze romantickou výzvou, aby se přidali k celosvětovému hnutí, k „vanu nových idejí [zvýraznění J. N.], touze po obrození a ke sna­ze po volnějším a čistším životě.“4848KOVÁŘ, František. Deset let československé církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé církve, 1930, s. 19.
Druhým vyjádřením reformních cílů a současně programovým prohlášením Jedno­ty se stal útlý spis „Obnova církve katolické v Československé republice“,4949Obnova církve katolické v Čsl. republice . Praha: Jednota čsl. duchovenstva, 1919. jejímž hlavním autorem byl Jindřich Šimon Baar.5050FRÝDL, David. Zrod Církve československé (husitské). In: BUTTA, Tomáš. 90 let Církve československé husitské: sborník . Vyd. 1. Praha: Církev československá husitská ve spolupráci s Náboženskou obcí CČSH v Praze 1, 2010, s. 17-30. Blahoslav, s. 21. Jednotlivé body programu jsou podobné jako v uvedené anketě, ačkoliv tu nacházíme i odlišnosti, a některé požadavky (ne však všechny) jsou podrobněji rozpracované. Jmenovány jsou tyto body: Zřízení samostatného patriarchátu pro československou republiku, církevní samospráva (mj. zapojení laiků do správy farností ve všech světských záležitostech formou volené farní rady, v níž měl ovšem mít farář právo veta), úprava patronátního práva, zavedení ná­rodního jazyka do liturgie, úprava bohosloveckého studia (zmírnění režimu v se­minářích, možnost svobodně navštěvovat i přednášky na světských fakultách a bydlet v soukromých bytech), dobrovolnost celibátu, reformy řeholního života (revize oprávněnosti existence všech řádů a řeholních domů, požadavek, aby řády tvořily provincii na území Československa, posunutí doživotních řeholních slibů do vyššího věku, sloučení řeholního majetku s veškerým církevním majetkem), povolení kremace a reforma breviáře (zmírnění povinnosti, modlitba v národním jazyce a oprava histo­ricky nepravdivých čtení).5151Obnova církve katolické v Čsl. republice . Praha: Jednota čsl. duchovenstva, 1919, passim.
Jednota sice v úvodu deklaruje svou věrnost katolické dogmatice,5252Obnova církve katolické v Čsl. republice . Praha: Jednota čsl. duchovenstva, 1919, s. 8. jinde vyjadřuje dů­věru v pochopení a moudré řešení současných problémů ze strany Svatého stolce,5353TAMTÉŽ, s. 56. ale v předmluvě se ozývá spíše národní tón. Autoři diagnostikují neutěšenou ná­boženskou situaci v naší zemi, kde se z víry stal jenom strnulý forma­lismus,5454TAMTÉŽ, s. 5 ale pří­činu toho nespatřují v první řadě v náboženských důvodech, jak bychom od kněžské­ho hnutí mohli očekávat, ale v minulém útlaku českého národa: „Náš národ měl spravedlivé příčiny nenáviděti systém Habsburků, kteří se bez vý­jimky na nás dívali jako na nutné zlo, jež musí býti za každou cenu a všemi prostředky zmenšováno.“5555TAMTÉŽ, s. 9 A tak se našemu národu, ač nábožensky velmi založené­mu, omrzelo náboženství v dů­sledku toho, že církev se podílela na poněmčování. Něco podobného jsme prý mohli pozorovat už v prvních staletích našich dějin: „Náš národ nepřijímal nikdy bezmyš­lenkovitě a nekriticky pravdy učení Kristova z nepřá­telských úst německých, ale ochotně naklonil jim sluchu svého, když hlásány byly apoštoly slovanskými.“5656TAMTÉŽ, s. 4
Tato vyjádření zaujmou černobílým líčením národnostní situace: Rakouská nad­vláda byla líčena jako úplné zlo, možnost, že by snad mohli německojazyční biskupo­vé a vídeňští císaři někdy myslet také na naše blaho, se vůbec nepřipouští. Takto stereotypní obraz národních dějin působil takovou silou, že až potlačil vědomí křesťanské­ho univerzalismu. Za projev autentického kněžského smýšlení lze sotva považovat postesknutí, že český klérus byl nucen modlit se za nepřátelskou dynastii.5757TAMTÉŽ, s. 6
21. června 1919 konečně předložila delegace Jednoty své požadavky papeži Bene­diktovi XV. Výsledek jednání byl ovšem neúspěchem. Delegáti sice získali za účelem své mise diplomatické pasy a vládní subvenci pro několikaměsíční jednání v Římě, uskutečnili pouze jednu audienci u papeže dlouhou 35 minut. Papeži se ale neodvážili přednést všechny své požadavky, nýbrž přednesli pouze jejich zredukovanou verzi, se­stávající z pouhých čtyř bodů (aby za biskupy byli jmenováni Češi a Slováci místo Němců a Maďarů, aby se primaciální moc pražského arcibiskupa vztahovala na celou republiku, aby při bohoslužbách a modlitbě breviáře bylo dovoleno užívat místo latiny mateřský jazyk a aby byl zmírněn celibátní zákon).5858KOVÁŘ, František. Deset let československé církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé církve, 1930, s. 19. Za skutečnou kuriozitu můžeme pokládat zdůvodnění reformy celibátu: Memorandum, které delegace papeži předloži­la, tvrdilo, že zrušením povinného celibátu by slovanské pravoslavné ducho­venstvo získalo větší důvěru k Římu a sjednotilo se s ním!5959Pro průběh audience srov. KADEŘÁVEK, Václav a Zdeněk TRTÍK. Život a víra ThDr. Karla Farského . Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982, s. 23-27. Papež vyhověl pouze poža­davku na primaciální pravomoc pražského arcibiskupa a slíbil, že otázka liturgické řeči bude postoupena příslušné komisi.6060TAMTÉŽ, s. 26
Část členů Jednoty se s výsledkem jednání nespokojila. Již před vysláním delega­ce do Říma vznikla na půdě Jednoty skupina Ohnisko (později přetvořené v Klub re­formních kněží), které si vzalo za cíl uskutečnění reforem bez ohledu na vůli Říma a sdružovalo důsledně reformní kněze. Zde začíná vůdčí role budoucího patriarchy Církve československé Karla Farského.6161KOVÁŘ, František. Deset let československé církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé církve, 1930, s. 26. Heslem či sloganem těchto kněží se stalo „via facti“ (cesta činu)6262TAMTÉŽ, s. 28. – to znamenalo vůli uskutečnit reformy bez ohledu na Řím a doufat, že Řím tak bude donucen s nimi nakonec souhlasit. Tímto způsobem kněž­stvo postupovalo v otázce celibátu (uzavíráním civilních manželství)6363Podle rakousko-uherského právního řádu bylo kněžské svěcení překážkou sňatku i pro civilní právo. Kněžské sňatky se ovšem vyskytovaly již před válkou. Zmiňovaný Zahradník-Brodský byl oddán již roku 1908 a sám dle svých slov oddal mnoho kněží (neříká však, v kterém roce). Rozumí se, že to byly sňatky církevně i civilně neplatné. Srov. PETRÁŇ, Josef. Dvacáté století v Ouběnicích . Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. Knižnice dějin a současnosti, s. 486. a zavedení češtiny do liturgie (během vánočních bohoslužeb v roce 1919).6464PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu . III., 1920. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 894. Domníváme se, že právě zavedení češtiny do bohoslužeb získalo vznikající Církvi československé oblibu mezi lidem, uvážíme-li, že vánoční půlnoční mše byla součástí štědrovečerní idyly a pro mnohé musela být první česká bohoslužba romantickým zážitkem.
Dalším krokem pak bylo úplné osamostatnění se od katolické církve. 8. ledna 1920 se na schůzi Klubu reformního duchovenstva v Národním domě na Smíchově hlasovalo o tom, zda přistoupit ke schizmatu. Takto významný krok pochopitelně vzbuzoval nervozitu, během schůze se převažující postoj měnil6565MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s. 213. a konečné roz­hodnutí bylo zřejmě dílem okamžiku.6666Marek upozorňuje, že „pravděpodobně neexistuje autentický dokument, který by věrohodně zachytil všechny detaily projevů řečníků“. MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s. 213. Existuje nicméně poměrně podrobná zpráva o průběhu schůze, uveřejněná 11. ledna v „Čechovi“ a přetištěná s přidanými komentáři v Právu národa 15. ledna. Z ní se zdá, že rozhodnutí provést schizma nakonec padlo náhle: „Farář Procházka: Jsem po šestnácté v Praze loni a letos. Před tím jsem nebyl v Praze šest let. To znamená u mne 1 600 korun výloh a porušení zdraví. A nevyřídil jsem nic. Vrátili jsme se bez výsledků, to musí jednou vzíti konec. Dnes se musíme rozhodnouti. Navrhuji, aby se hlasovalo. (Všeobecný souhlas.) Předseda dává hlasovati. Hlasuje se lístky ‚ano‘ neb ‚ne‘. Výsledek hlasování byl 140 hlasů pro rozkol, 66 proti, 5 nerozhodných. Schůze byla zakončena hymnou ‚Kde domov můj?‘ ‚Nad Tatrou sa blýská‘ a chorálem ‚Svatý Václave‘.“ (Zřízení samostatné církve československé. Právo národa . 15. 1. 1920, III., č. 2, s. 2-5.) Církev československá byla tímto založena, ale o její počáteční křehkosti svědčí, že většina z těch, kdo hlasovali pro její vznik, do ní nakonec nevstoupila.6767MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s. 214. Kvůli velkým početním přírůstkům se Církev českoslo­venská potýkala s nedostatkem duchovních, na kterou bylo nutno reagovat. Bývalý československý duchovní Jan Rubík v roce 1928 vzpomíná, že před svým kněžským svěcením absolvoval pouze čtyřdenní vzdělávací kurs, což byl jistě extrémním případem.6868RUBÍK, Jan. Kam vede český národ Československá církev? . Praha: Československá akc. tiskárna, 1928, s. 22. Jedině díky úspěchu u mas se tato církev udržela.
Co Církev československá hlásala? Za stěžejní zásadu hned při svém vzniku ustanovila svobodu svědomí a dobrovolnost všech náboženských úkonů. Stejně tak deklarovala souhlas s moderní vzdělaností, čímž se stavěla do protikladu ke katolické církvi.6969Národu československému. Právo národa . 15. 1. 1920, III., č. 2, s. 1. Naším cílem není podat všechna dilemata a názorové proudy (například tzv. pravoslavnou krizi),7070Podle Pavla Marka byl „odklon ve sféře dogmatiky“ důsledkem organizačního rozchodu s katolickou církví. MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první Československé republiky (1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s. 216. Marek nedoceňuje skutečnost, že opuštění katolické věrouky bylo spíše příčinou rozchodu s katolickou církví (sotva si lze představit, že by jinak mohli katoličtí kněží uskutečnit schizma). Polemicky zpracoval ideový vývoj CČS katolický teolog František Cinek. Ten vykládá věrouku CČS jako důsledek přijetí zásady náboženského vývoje, podle níž je křesťanství jenom etapou v náboženských dějinách. CINEK, František. K náboženské otázce v prvních letech naší samostatnosti 1918-1925 . Olomouc: Lidové závody tiskařské a nakladatelské, 1926, s. 15. je však nutno se zmínit, že silný vliv měly velmi liberální názo­ry, zastávané především Karlem Farským.
Bude vhodné uvést pro ilustraci krátký rozbor jeho dílka Československý ka­techismus ,7171FARSKÝ, Karel a František KALOUS. Československý katechismus: učebnice pro mládež a věřící církve československé. Příbram, 1922, 24 s. což byl v podstatě závazný naukový text (nakolik lze v církvi, která de­klaruje svobodu svědomí, hovořit o závaznosti), jelikož měl sloužit jako učebnice čes­koslovenského náboženství pro mládež i dospělé. Na základě tohoto textu není vůbec možné určit, jaké místo zaujímá v nauce Církve československé Ježíš Kristus. Ten je sice titulován jako „hrdinný trpitel lidstva“, který na kříži osvobodil lidstvo „svou pravdou od hříchu a pekla“ (oddíl I, otázka 48), avšak toto osvobození zřejmě zůstává pouze v pozemské perspektivě (peklo je definováno jako „lidský život bez zákona božího“ (I./51) a o věčném životě se nehovoří), a nadto není jasné, proč vůbec mělo být lidstvo osvobozeno právě smrtí na kříži. Zdá se, že Ježíše by mohl v jeho vykupi­telském díle kdokoliv zastoupit. Ježíš byl totiž zjevně pouhým člověkem a hodnota jeho díla spočívá snad jen v poskytnutí příkladu: „Proč je Jéžíš Spasitel? Jéžíš je Spa­sitel, poněvadž prokázal, že člověku je možno zvítěziti nad slabostí a zlobou světa. (Gal. 2, 19-20)“ (I./46) Kristus je jenom jeden z proroků, z nichž jsou jmenováni Mojžíš, Sokrates, Mohamed, Zarathuštra, Buddha, Konfucius, ale i Cyril a Metoděj, Jan Hus, Jan Amos Komenský a „naši národní buditelé a osvoboditelé“ (II./6, 7) Mezi buditeli je uveden František Palacký. (II./34) Přiřazením Palackého jakožto světské osobnosti po bok pestré směsice těchto náboženských vůdců dovršuje křiklavost Farského teologie. Je pravda, že pro křesťany je prý Ježíš největší z proroků (aniž by bylo možno pochopit, z jakého důvodu, protože smysl smrti na kříži je nejasný), ale ani on zřejmě neušel osudu jiných proroků, jejichž dílo je třeba doplnit, případně opravit porušení, která do něj časem vnikla (II./15). Jedním z těch, kdo Kristovo po­selství aktualizovali, byl Hus: „Co přičinil Jan Hus k evanděliu Jéžíšovu? Jan Hus při­činil k evanděliu brániti dobrých lidí nevinně utlačovaných.“ (II./24).7272David Václavík charakterizuje Farského proud jako „poněkud umírněný katolický modernismus“. VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost. Praha: Grada, 2010, s. 80. Takové hodnocení je zavádějící. Vidíme, že Církev československá nebyla schopna srozumitelně formulovat svůj postoj a její odchylka od katolické nauky (např. právě v otázce Kristova božství) není mírná, ale fundamentální. Farský se však mlhavě vyjadřoval i jinak – jeho výklad o nesmrtelnosti duše je konfuzní až k nesrozumitelnosti. Srov. FARSKÝ, Karel. CČS: Stručné informace o náboženských názorech, úkolech a organisaci církve československé . Praha: Ústřední rada CČS, 1925, s. 7-9. Farský také hlásal tezi o pouze zdánlivé Kristově smrti na kříži. KADEŘÁVEK, Václav a Zdeněk TRTÍK. Život a víra ThDr. Karla Farského . Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982, s. 149. Českoslo­venský katechismus je proto výstředním dílem, na což poukázali sami její členové. Brněnský československý duchovní Karel Háňavka vydal později spisek, v němž opakovaně naznačuje (ač to výslovně neříká), že Farského směr není křesťanstvím.7373HÁŇAVKA, Karel. Kterou cestou půjde církev československá? . Brno: Rada Starších církve československé v Brně, 1924.
Na základě znalosti teologické odlišnosti nepřekvapí, že církev se vůči římskému katolictví stavěla nepřátelsky a odmítavě. Začteme-li se do Českého zápasu , oficiální­ho tiskového orgánu Církve československé,7474Původně Právo lidu, na Český zápas přejmenován od 7. čísla 3. ročníku (datum vydání 5. března 1920). Od 12. čísla téhož ročníku je majitelem a vydavatelem listu Tiskové, nakl. Družstvo církve českosl. v Praze. Podtitul „Oficielní orgán církve československé“ se sice objevuje až v 14. čísle 4. ročníku, (dat. vyd. 8. dubna 1921), ale Právo lidu bylo již od září 1919 tiskovým orgánem Ohniska (KOVÁŘ, František. Deset let československé církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé církve, 1930, s. 29). budeme překvapeni ostrým výsměšným tónem či různými invektivami. Uveďme některé: Jistý P. Svatuška z učitelského ústavu v Příbrami byl titulován „kašpárkem pro zábavu obecenstva na způsob řvoucího derviše“,7575Z pod Svaté Hory. Český zápas. 4. 3. 1921, IV., č. 9, s. 7. čeští biskupové byli nazváni „rakušáckými stvůrami“,7676Různé zprávy. Právo národa . 1. 1. 1920, III., č. 1, s. 6. jiný článek ob­sahuje urážek celou řadu: Dozvídáme se, že „hierarchie nejde ve šlépějích Kristových, nýbrž svými zákony, zejména celibátním, stává se pomocníkem Ďáblovým a […] je vyloženým společníkem vladaře pekla“, papež je nazván „Antikristem“, náš episkopát trpí „marasmem mozkovým, který je viděti zejména u Kordače“.7777TAMTÉŽ.
Podobné výroky se stanou pochopitelnými, uvedeme-li je do rámce celkové démo­nizace katolické církve, jak ji podal o Velikonocích 1920 Karel Farský v dlouhém a patetickém článku „Náš kříž a naše vzkříšení“, v němž pro zesílení účinku použil per­sonifikaci národa. Dějiny našeho národa pojal jako stylizovaný pašijový příběh s alu­zemi na slova Písma. Osnova je následující: Český národ byl po tisíc let křižován – už za Cyrila a při zrušení Sázavy. Po staletém odporu našeho národa se v 11. a 12. století konečně podařilo Římu díky celibátu pokořit jeho ducha. Poté následovalo upá­lení Mistra Jana Husa, křížové výpravy… Nakonec nastává Velký pátek a náš národ na Golgotě, tedy na staroměstském popravišti umírá7878Osnova celého příběhu není jednotná: Vzápětí je uvedeno, že smrt národa nastala až Komenského Kšaftem. S okamžikem Vzkříšení není ztotožněno pouze obrození našeho národa, ale povstání celého lidstva v heslech Velké francouzské revoluce. a nastala doba jeho duchovní smrti. Působení Říma při rekatolizaci bylo neméně zhoubné: „Pracoval tu Řím kul­turně. Chrámy stavěl, ale za peníze naše, naším umem a z našich mozolů, jako bašty své moci. Kněze světil, ale světili je biskupové cizí. Víru kázal a náboženství, ale ná­boženství ne božské, nýbrž římské, a místo Boha papeže, jeho náměstka. I školy dal. Ale jen proto, aby v nich vědu bral a ducha klestil. I korunu královskou. Aby měl o jednoho poddaného víc a mezi národy zase jednoho poplatníka. Řekl-li však někdy národ některé z těchto ‚ale‘, už letěl otrávený šíp klatby proti národu, a za ním i voj­ska a misie. Oh, misie! Poručil Pán: ‚Jdouce učte!‘ a ne ‚balamuťte!‘ – ‚Učte je lásce!‘ a ne ‚Štvěte!‘ – ‚Břímě mé je sladké a jho lehké,‘ a oni učinili z Pána strašáka na děti, mladé i staré, z jeho kříže krucifix hrůzy, z lásky děs, ze života hřích, z Boha příšeru. A hřích do hříchu a samý hřích. Shrbila se bedra národa, skroutila se jeho duše, zapo­mněl Čech i Slovák, že je člověk, svůj ztratil charakter, stal se z něho pokorný pod­daný, patolízal – nebo hulvát.“7979FARSKÝ, Karel. Náš kříž a naše vzkříšení. Český zápas . 2. 4. 1920, III., č. 11, s. 1.
Řada podobně exaltovaných článků Českého zápasu nás přesvědčí, že Farského fanatismus nebyl u Církve československé výjimkou. Uveďme opět několik příkladů: Na táboru lidu na Zlíchově řečník prohlašoval, že „český člověk nemůže býti členem té církve, která náš národ vždy, až za hrob nenáviděla, a kdyby ještě dnes měla moc jako za Rakouska, že by klidně upalovala na hranici ty, kteří otevřeně bezbožnost řím­sko-katolickou potírají.“8080Ze Zlíchova. Český zápas . 24. 9. 1920, III., č. 36, s. 4. Energický československý duchovní Josef Lugr z Vetlé dne 20. února 1921 v Trávčicích u Terezína „poukázal, že církev řím. není církví Kristovou, jak na zcestí zašla za dobu 1900 let. Chceme-li Krista – tam jej nenajdeme, tam nenávist a msta místo jeho lásky – tam není místo pro věřícího člověka, jen pro duševní lenochy a ospalce.“8181Kdo chceš přestoupiti k církvi československé. Český zápas . 18. 3. 1920, III., č. 11, s. 6.
Vzájemný poměr s katolickou církví byl skutečně vysoce konfliktní, takže přerůs­tal i v různé násilné střety v podobě inzultací katolických kněží (např. na schůzích nebo při bojích o kostely) nebo násilných vniknutí do katolických kostelů. Seznam ani kvantifikace incidentů nebyly dosud podány. Je to právě boj o užívání katolických kostelů Církví česko­slovenskou, který propůjčil Církvi československé výjimečné po­stavení mezi odpůrci katolické církve. Odehrával se v roce 1920-1921 a později do­zníval.8282MAREK, Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 210. Podle údajů Zemské politické správy z roku 1927 Československá církev užívala v Českoslo­vensku 158 objektů římskokatolické církve.8383TAMTÉŽ, s. 211. Dispoziční právo k římskokatolickým kostelům ovšem patřilo dle právního řádu právě římskokatolické církvi, bez ohledu na to, zda měla v nějaké obci většinu, a ta také měla právo nepovo­lit jejich užívání církvi, kterou považovala za schizmatickou sektu.8484KADEŘÁVEK, Václav a Zdeněk TRTÍK. Život a víra ThDr. Karla Farského . Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982, s. 59. Církev českoslo­venská si přesto na kato­lické kostely dělala nárok, někde si ho vynucovala i pomocí nátlaku.8585„Poněvadž místní kostely a fary jsou pro občanstvo a ne občanstvo pro ně, činíme si samozřejmé nároky na jich spoluužívání všude tam, kde počet našich příslušníků činí 20%, t. j. pětinu občanstva; kde přestoupí k nám 60%, t. j. tři pětiny občanstva, žádáme kostel i faru do vlastní správy i jsme navzájem ochotni římsko-katolické církvi ponechati simultanní používání církevních objektů a jmění. Kde by se správa římsko-katolická proti spravedlivému tomuto našemu požadavku bránila, budiž použito zakročení bytového úřadu. Příslušné kruhy římsko-katolické ujišťujeme, že si tyto své požadavky prosadíme ne během let, nýbrž velmi záhy.“ (Z ústředního výboru církve čsl. Český zápas . 23. 4. 1920, III., č. 14, s. 6.) Mezi inci­denty je významná aféra v Litovli z podzimu 1920 a zimy 1921, kdy došlo k vniknutí stoupenců Církve československé do katolického kostela a k několika vlnám veřejných nepokojů velkého rozsahu, kvůli kterým musela v Litovli zasáhnout vojenská jednotka o síle 200 mužů.8686MAREK, Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 216. V Rousínově zbili příslušníci Církve českoslo­venské pěstmi i holemi kněze, který je chtěl vykázat z kostela, když v něm chtěli ko­nat svou mši.8787JAN KRŠKO. Rousínov v obraze náboženských konfliktů po rozpadu habsburské monarchie. Rakovnický historický sborník . 2000, roč. 1, s. 49–66. Jsou však doloženy i případy násilí z druhé strany: „V Českých Budě­jovicích kněz církve československé byl kamenován u oltáře, zfanatizovaný dav spílal věřícím a urážel jejich náboženské přesvědčení. Ve Dvoře Králové napadl katolický děkan kněze církve československé při konání bohoslužeb, v organizované akci věří­cím byla házena sůl do očí.“8888KADEŘÁVEK, Václav a Zdeněk TRTÍK. Život a víra ThDr. Karla Farského . Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982, s. 60.
Stanovisko katolické církve bylo z kanonického hlediska pochopitelně jedno­značné – založením církve bylo spáchán schizma a jeho původci byli exkomuni­kováni. O stanovisku katolické církve k Církvi československé nás nejvýrazněji a nej­stručněji poučí exkomunikační dekret Nejvyšší kongregace Posvátného oficia, který je sice církevně-právním výnosem, ale v jeho úvodu nalezneme tato silná slova: „Od prvního století křesťanského až ke dvacátému viděla církev katolická schismat a here­sí dlouhou řadu. Žádná z nich nebyla tak ubohá jako poslední.“8989SOkA Mělník, FÚ Mělník, Pokyny a nařízení státních i církevních orgánů, bez inv. č., sbírka pastýřských listů, dekret Svaté kongregace Posvátného oficia z 15. ledna 1920. Vysvětlení ovšem chybí, a tak se lze ptát, zda máme tento odsudek brát spíše jako nadsazenou rétorickou figuru, či zda skutečně jeho autor (Aloisius Castellano, notář kongregace) mohl pouhý týden po vzniku Církve československé tvrdit, že se v celých dlouhých církevních dě­jinách nevyskytlo nic ubožejšího. V každém případě je toto vyjádření velmi závažné.
Z osobností stojících mimo řady katolické hierarchie či katolickou církev ovlivnili veřejné mínění zvláště Josef Pekař a Josef Šusta, kteří se téměř okamžitě vyjádřili kri­tické stanovisko vůči Církve československé. Podle Jaroslava Kadlece bylo do značné míry právě jejich dílem, že vystupování z římskokatolické církve nenabylo většího rozsahu.9090Kadlec toto tvrzení nijak nedokládá. KADLEC, Jaroslav. Přehled českých církevních dějin 2. Praha: Zvon, 1991, s. 242. Intenzita, s jakou Právo národa polemizovalo s Pekařem, nasvěd­čuje, že Kadlecův názor je správný.9191Odpověď k pastýřskému listu. Právo národa. 1. 2. 1920, III., číslo 3, s. 1-5. Reprodukujme zde Pekařův text, který vzbudil větší odezvu. Pekař tvrdil, že náboženský rozpor uškodí Československu ve  vztazích s kato­lickými státy (Polsko, Francie) a oslabí ho i vnitřně – Němci a Maďaři budou rádi, že se Češi přou mezi sebou, Maďaři pak budou těžit i z toho, že protikatolický boj ochla­dí loaja­litu Slováků k republice. V naší společnosti dojde ke konfliktům a ná­boženství bude zpolitizováno. Dále se Pekař domnívá, že nová církev nemá naději na úspěch, protože současná doba není náboženská a lidé jsou zaujati materiálními a so­ciálními starostmi. Tvrdí dále, že hnutí je povrchní a láká nové stoupence hlavně na ná­boženskou snadnost. Konečně Pekař tvrdí, že si je jako historik vědom toho, že katol­ická církev učinila mnoho špatného, avšak že mnohdy bylo její působení naopak pozi­tivní.9292PEKAŘ, Josef. O nové církvi československé. Národní politika , 13. ledna 1920, XXXVIII., č. 13, s. 1, dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowIssue.do?id=836890 [cit. 20. 6. 2014].
Z hlediska vztahu s inteligencí byla Církev československá poměrně pasivní a Fer­dinand Peroutka tento stav glosuje následovně: „Její zrod byl největším jejím výko­nem. Stala se tichou součástkou českého života. Nikdy neměla bohoslovců, kteří by si mohli činit nárok na velikost. (…) Ani pro kulturní život národa neznamenala nic. Ne­měla vlivu na filozofii, nepřinesla žádného nového sociálního pojetí, nenašla význam­ného spisovatele, který by se k ní připojil, naplněn její ideologií, a jehož prostřednic­tvím by se obrazila v duchovním tvoření národa.“9393PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu . III., 1920. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 901.
Závěrem shrňme, že Církev československá byla novou církví mající sice návaz­nost na církev katolickou, ale současně se od ní zásadně nábožensky odlišující a vy­stupující vůči ní nepřátelsky. Oslovovala své příznivce zvláště českým jazykem při bohoslužbách.

Českobratrská církev evangelická

S Církví československou sdílí Českobratrská církev evangelická některé rysy: I ona kladla velký důraz na národní minulost a národní identitu ve vyhraněném proti­katolickém zaměření (bez projevů ekumenismu), i v jejím případě se setkáme s ne­jednotnou věroukou a konečně i zde jde o novou organizaci. Evangelická církev však navazovala na dlouhou protestantskou tradici, byla do jisté míry i pokračováním české reformace a její vznik byl připravován již před první světovou válkou.
Tolerančním patentem Josefa II. byla v Čechách povolena pouze dvě nekatolická vyznání: augsburské (luterské) a helvetské (kalvinistické, reformované), takže čeští evangelíci se museli přihlásit k jedné z těchto konfesí. V průběhu 19. století však s různou intenzitou trvala vzpomínka na českou reformaci – na podobojí a Jednotu bratrskou. Vznik Českobratrské církve evangelické, k němuž došlo 17. prosince 1918,9494Stalo se tak na generálním sněmu, obeslaném 122 ze 139 sborů. ŘÍČAN, Rudolf. Jak došlo k sjednocení českých církví augsburského vyznání a helvetského vyznání roku 1918. In: Církev v proměnách času . Praha: Kalich, 1969, s. 9-15, s. 12. Do církve se ovšem připojily všechny české sbory augsburského ani helvetského vyznání. Definitivní název „Českobratrská církev evangelická“ byl přijat až v roce 1919. TAMTÉŽ, s. 14. Mezi zakladatelskými sbory převažovaly reformované (89 sborů oproti 28 luterským). DOBIÁŠ, F. M. Sociologická struktura našich sborů. In: Církev v proměnách času . Praha: Kalich, 1969, s. 45-52, s. 48. v sobě zahrnoval tři momenty: 1) vyčlenění českých evangelíků od ně­meckých, 2) sloučení kalvinistických a luterských sborů, 3) přihlášení se k české re­formaci.
Tyto události byly ovšem vyústěním delšího vývoje. Oddělení českých a ně­meckých věřících se částečně uskutečnilo už roku 1900, přičemž iniciativa přišla od německých luteránů, kteří si vymohli vlastní superintendenci, načež čeští věřící pro­hlásili Českou konfesi za rovnocennou s augsburskou.9595ŘÍČAN, Rudolf. Jak došlo k sjednocení českých církví augsburského vyznání a helvetského vyznání roku 1918. In: Církev v proměnách času . Praha: Kalich, 1969, s. 9-15. Třebaže se do nové církve zařadily všechny národnostně české luterské a reformované sbory, nedošlo ke sjedno­cení všech českých protestantů. Mimo zůstala stát ochranovská Jednota bratr­ská, stejně tak i protestanti ze Slovenska a Slezska.9696ŠOUREK, Miloš. Úsilí o sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času . Praha: Kalich, 1969, s. 53-63, s. 55.
Je pravda, že Českobratrská církev evangelická hodnotila katolictví národní op­tikou, stejný přístup však uplatnila i vůči své vlastní minulosti. O tom svědčí vý­mluvná citace: „Přestáváme býti Luterány, přestáváme býti i Kalvíny a stáváme se českými lidmi, Bratřími.“9797URBANEC, Jaromír. O umění a českobratrské bohoslužbě v duchu Komenského. Kostnické jiskry . 10. 2. 1921, III., č. 6, s. 33. Neodvažujeme se tvrdit, že tato slova byla charakteristická pro celou církev té doby. Českobratrská církev evangelická se skutečně od svých kořenů do jisté míry odvrátila, protože za věroučný základ přijala místo původních vy­znání Českou a Bratrskou konfesi. Teprve roku 1945 k nim připojila konfese Augsburskou a Druhou helvetskou.9898FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: 4. dopl. vyd. Brno: Centrum demokracie a kultury, 2012, s. 181.
Je pochopitelné, že pro evangelickou identitu měla velký význam pobělohorská re­katolizace. Ještě roku 1938, v předvečer světové války, si kazatel Stanislav Klíma ve svých pamětech povzdechl: „Náš odvěký nepřítel Řím horečně pracuje na novém ujař­mení českých duší. Jeho ‚katolická akce‘ není nepodobna práci jesuitů, když přišli roku 1556 po prvé do Čech. Kam jejich práce přivedla český národ po 64 letech, může poznati každý z historie. Zdá se, že by i dnes chtěli náš národ přivésti k témuž cíli.“9999KLÍMA, Stanislav. Za prapor s kalichem . Praha: Kalich, 1938, s. 123. A jinde lituje: „Kde jsme mohli dnes být, kdyby nit našeho národního vývoje nebyla násilím přetržena na Bílé hoře? Pobělohorské pokatoličtění našeho národa znamená pro nás nejen třistaletý hluboký úpadek, ale i třistaleté zpoždění za jinými národy ev­ropskými.“100100TAMTÉŽ, s. 28.
Výchozí pozice Českobratrské církve evangelické byla ve srovnání s Církví česko­slovenskou méně výhodná. Evangeličtí duchovní si nemohli připravit předem půdu působením na katolíky v roli katolických kněží, tak jak to činili v době Jednoty kato­lického duchovenstva a Klubu reformních kněží budoucí hlasatelé československého náboženství, neexistovala tu kontinuita s katolictvím, rovněž v evangelické církvi ne­byl zaznamenán případ boje o kostely, a to všechno činilo Církev československou re­lativně silnější, což nakonec prokázalo sčítání lidu (výsledky viz níže). Českobratrská církev evangelická sice mohla získávat oblibu jako dědička české reformace, ale ani to jí zřejmě nepropůjčilo nějakou zvláštní atraktivitu, protože hrdinů české reformace (zvláště Mistra Jana Husa) se ve stejné míře dovolávala i Církev československá a také Volná myšlenka (viz níže).
Projevy Českobratrské církve evangelické v přestupovém hnutí zde budou zkou­mány na základě církevního týdeníku Kostnické jiskry .
Samostatný rozbor si zasluhuje článek „Čím nám bude rok 1921?“ Karla Anderle­ho z 3. února 1921, jelikož výjimečně zřetelně popisuje spolupráci evangelické církve se skupinami mimo její hranice. Je z něj patrné, že evangelictví se chtělo stát vůdčí náboženskou silou: „Cítím, že naše zodpovědnost je v této chvíli nesmírná, po stale­tích máme se zase státi duševními vůdci národa. (…) Stále slyším Masarykova slova k zástupcům evang. církví, kteří jej uvítali při příjezdu do Prahy r. 1918: ‚Neste lidu živé náboženství.“‘ Anderle se dále věnuje otázce spolupráce s Volnou myšlenkou. Tvrdí, že Volná myšlenka se nestaví nepřátelsky proti náboženství a že mnozí její členové nejsou ateisté (skutečné ateisty je prý třeba hledat mezi matrikovými kato­líky), naopak je třeba ocenit výchovný význam Volné myšlenky: „[Volná myšlenka] nechce tolika masu nevěřících odpoutávat od církve, ale chce je také vychovávat, vésti a mravně zušlechťovati.“ Oceňuje, že Volná myšlenka ve spolupráci se sdružením bezvěrců sociální demokracie dbá na výchovu mládeže, takže jim poskytuje náhradu za nábožensko-mravní výchovu. Vedle toho Anderle připomíná, že hledí s nadějí na stejné úsilí ze strany Církve československé. Korunou článku je závěrečné vyjádření naděje, že se podaří „spojenými silami vytvořiti typ nového českého člověka, jenž, vychován na tradicích českobratrských, bude jménu českému ku cti a lidstvu ku prospěchu.“101101ANDERLE, Karel. Čím nám bude rok 1921?. Kostnické jiskry . 3. 3. 1921, III., č. 5, s. 27-28.
Uvedený článek pravděpodobně nebyl typickým, prohlásit Volnou myšlenku za spolupracovníka v českobratrských tradicích bylo poměrně radikální či provokativní, nicméně je z něj zřejmé, že Českobratrská církev evangelická vkládala do sčítání lidu velké naděje.
V následujícím vydání z 10. února byla katolická církev prohlášena za nepřítele: „Den se přiblížil, kdy se mohou a mají čeští lidé vzpamatovati a provésti důsledky svého vnitřního poměru k římskému katolicismu, který je od tisíciletí větším menším nepřítelem politickým i kulturním našeho národa, a poctivě z něho odejít! Jestliže se tito čeští lidé vzpamatují a uvědomí si před sčítáním tuto svou čestnou povinnost, pak toto naše prvé sčítání bude znamenat i po mravní stránce ohromný národní zisk.“102102„jbš.“…den se přiblížil… Kostnické jiskry . 10. 2. 1921, III. č. 6, s. 33.
Českobratrská církev evangelická sdílela s Církví československou, ale i Volnou myšlenkou velmi podobný pohled na katolickou církev. Dodejme, že stejným, ba ještě výraznějším způsobem jako Kostnické jiskry promlouvalo „Bratrstvo“, evangelický týdeník pro mládež: „O to tu především jde při celém národě našem i při tobě, drahá mládeži, čí chceš býti, s kým chceš jíti. Lid náš namnoze ve všech třídách svých slou­ží modlám, ať internacionály černé, Říma, ať internacionály žluté zlatého telete, a ská­če a tančí a šílí v rozpustilém prostopášném, smysly rozněcujícím reji, jako Izrael pod horou Sinai. Tak se odvděčuje lid náš svému Bohu za vysvobození z Habsburského Egypta a připravuje si tak zkázu jistou. A ty milá mládeži? Modlaříš s lidem naším a jsi žádostivá požitků jeho poskvrňujících, či nikoli?“103103S kým? Bratrstvo . 15. 2. 1921, III., č. 2, s. 2-3.
Shrnutí: Českobratrská církev evangelická byla náboženskou organizací, která se utvořila na prahu nového státu. Hlásila se k české reformační minulosti a navazovala na ni. Přestupového hnutí se účastnila aktivně, ale nezískala v něm mnoho, pravdě­podobně i kvůli méně výhodné startovací pozici. Ochotně spolupracovala s jinými protikatolickými silami.

Volná myšlenka

Volná myšlenka byla prominentním zástupcem bezvěreckého hnutí. Jako česká sekce mezinárodní organizace Volné myšlenky byla oficiálně založena roku 1906, ale navazovala na starší spolky, zakládané již od 70. let 19. století a rušené státní mocí.104104KUDLÁČ, Antonín K. K. Příběh(y) Volné myšlenky . Praha: Lidové noviny, 2005, s. 15, 20. Následně byla roku 1915 úředně zrušena a v roce 1918 byla záhy po převratu obnove­na.105105TAMTÉŽ, s. 41, 52. Protiklerikální boj byl stálou součástí činnosti i jiných subjektů, zvláště pak so­ciální demokracie, ale Volná myšlenka se od ní odlišovala svou apolitičností, později ovšem zpochybňovanou.106106TAMTÉŽ, s. 73. Myšlenková náplň této organizace nebyla uniformní, ná­sledující výklad si proto nemůže činit nárok na úplnost.
V rámci Volné myšlenky bylo usilováno o poměrně široký konglomerát cílů: Jmenujme alespoň dosažení odluky státu a církve, zrušení povinné výuky náboženství ve školách, legalizaci kremace, ale i otázky feminismu.107107Feminismu se rámci Volné myšlenky věnovala např. poslankyně Luisa Landová-Štychová. TAMTÉŽ, s. 58. Třecí plochou s katolickým náboženstvím bylo také abstinenční hnutí, které fungovalo v rámci Volné myšlenky.108108TAMTÉŽ, s. 98.
Na počátku první republiky měla Volná myšlenka 187 místních sdružení a přes osm tisíc členů (v roce 1923 dokonce přes 22 tisíc).109109NEŠPOR, Zdeněk R. et al. Náboženství v 19. století . Praha: Scriptorium, 2010, s. 275. Jelikož se v tomto případě ne­jednalo o církev, ale o osvětové sdružení, je to mnoho. Volná myšlenka provozovala také čilou publikační činnost a mezi lety 1918 a 1938 vydala dle elektronického ka­talogu Národní knihovny České republiky 238 titulů. Vydávala také řadu periodik.
Deklarovaným záměrem (vyjadřovaným samým názvem) bylo odstranění ja­kýchkoliv překážek, které by se stavěly proti svobodnému užívání rozumu, zvláště pak proti vědeckému myšlení. Striktně vzato Volná myšlenka nebyla doktrínou, ale metodou . Kudláč upozorňuje na dvě odlišná sebepojetí volného myslitelství: Širší chá­pání chtělo bojovat proti „klerikalismu“, ovšem náboženství jako takovému při­znávalo právo na existenci (doklad toho viz níže), užší chápání bylo uvědoměle ateis­tické.110110KUDLÁČ, Antonín K. K. Příběh(y) Volné myšlenky . Praha: Lidové noviny, 2005, s. 43-44. Podle Nešpora „značná část české společnosti“ dávala přednost právě spíše „volnějšímu volnému myslitelství“, striktní ateismus pak nepřevažoval ani mezi členy Volné myšlenky.111111NEŠPOR, Zdeněk R. et al. Náboženství v 19. století . Praha: Scriptorium, 2010, s. 276.
Vhodným pramenem k poznání identity Volné myšlenky je spisek Theodora Bar­toška „Co je Volná myšlenka?“ z roku 1914. Autor vidí kořeny volného myslitelství i v české reformaci: „Předchůdci Volné Myšlenky dnešní jsou všichni ti, kdož svojí myšlenkou, kdo svoji prací rozmnožili někdy kulturní statky lidstva, ať velkolepými objevy a činy, jimiž vepsali se v paměť věků, anebo drobnou mravenčí prací bezej­menných, jsou dále předchůdci našimi ti, kteří pro svobodu myšlení a svědomí trpěli a mřeli v žalářích, na křížích, v arenách, v plamenech inkvisice nebo na novodobých popravištích. Jako Čechové cítíme ovšem souvislost svoji především se svými český­mi předky, s velikou dobou svých předků husitských a českobratrských, jejichž úsilí o uskutečnění ‚božího zákona‘ je nám podstatou svojí, proměníme-li kolorit dobový, to­tožno s dnešním naším voláním po opravdovosti života a všeobecné sociální sprave­dlnosti.“112112BARTOŠEK, Theodor. Co je Volná Myšlenka? . Praha: Nakladatelství „Volné Myšlenky“, [1914], s. 5. Dle Bartoškova názoru měla Volná myšlenka působit pro mravní pokrok lidstva.113113TAMTÉŽ, s. 10. Základem spisu je idea myšlenkového a mravního evolucionismu, takže ač­koliv je dnes náboženství již překonané, ve starších etapách společenského vývoje při­nášela církev v relativním smyslu cenné mravní podněty.114114TAMTÉŽ, s. 9. Výše bylo poukázáno, že zásada náboženského vývoje byla zásadou teologie Církve československé, takže v tomto smyslu tu lze vidět společný bod. Bartošek se přímo zastává některých křesťanů: Ti z nich, kteří jsou ve své opožděné víře upřímní, jsou vlastně nejbližšími spolupracovníky Volné myšlenky, kdežto skutečným odpůrcem je právě pouze „reak­ce, celý ten dožívající středověk, jehož výkonným orgánem je dnešní šlechticko-kle­rikální byrokracie“.115115TAMTÉŽ, s. 12, 15.
Reprezentantem Volné myšlenky ve vládě a v Národním shromáždění byli zvláště Gustav Habrman (sociální demokracie), ministr školství, a Theodor Bartošek, po­slanec za Československou stranu socialistickou. Ministr Habrman vydal už v listopa­du 1918 výnos, podle něhož je účast na náboženských úkonech v průběhu vyučování dobrovolná,116116PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu . I., 1918-1919. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 209. následujícího roku redukoval hodinovou dotaci výuky náboženství na středních školách a umožnil odstraňování křížů ze tříd.117117TAMTÉŽ. Theodor Bartošek hájil po­mocí interpelací zájmy nevěřících občanů a angažoval se zvláště v rámci přestupové­ho hnutí, když navrhoval, aby z výsledků sčítání lidu byly vyvozeny důsledky v ob­lasti státních výdajů na církve.118118Národní shromáždění republiky Československé, Poslanecká sněmovna, tisk 1521, Návrh poslance Dra. Th. Bartoška a spol. aby vzhledem k výsledkům sčítání lidu byla zákonem nově upravena otázka příspěvků pro účely církevní z prostředků státních a veřejnoprávních korporací, dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1521_00.htm [cit. 14. 6. 2014]
Samostatnou otázkou je pak kooperace Volné myšlenky s nekatolickými církvemi v tažení proti katolické církvi. Lze na ni nahlížet jako na určitou kuriozitu,119119Srov. např. Peroutkův výrok: „Pracovali [ČCE] ruku v ruce s Volnou myšlenkou, ačkoliv by v ní spíše měli vidět nepřítele, neboť toto hnutí sahá stejně nemilosrdně na jejich základní pravdy jako na katolické.“ PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu . I., 1918-1919. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 276. pokud však chápeme přestupové hnutí v první řadě jako odpor proti společnému nepříteli, pak v ní není vnitřní rozpor. Spolupráce mezi Církví československou, Českobratr­skou církví evangelickou a Volnou myšlenkou byla navázána již 27. února 1920, kdy tyto organizace vydaly společné provolání vyzývající k výstupu z církve, v němž bylo deklarováno: „Po pěti stoletích našich pohnutých dějin, do kterých zasáhl Řím tak ni­čivou rukou, jest i na nynějším pokolení osvobozených Čechů, aby se vymanili z tísnivého objetí téže církve římsko-katolické, do které byli před 300 lety násilím zpět vehnáni. Vědomy jsou ohromné důležitosti takového převratu v hlavách a srdcích, který má býti nutně spojen s převratem politickým, šťastně proti vůli Říma prove­deným, sdružily se podepsané korporace přes všechny jiné rozdíly jednotné v lásce k národu a jeho svobodám , ke společné akci, aby pohnuly československý lid k tomu­to kroku.“120120Lidu československému. Právo národa. 27. 2. 1920, III., č. 5, s. 1. (viz příloha 2)
Jednání Volné myšlenky v průběhu přestupového hnutí není v literatuře zachy­ceno, Kudláč udává pouze, že se v ní Volná myšlenka spojila s jinými ateisty a vytvo­řila Akční výbor pro odluku církve od státu, v jehož rámci byla agitace vedena.121121KUDLÁČ, Antonín K. K. Příběh(y) Volné myšlenky . Praha: Lidové noviny, 2005, s. 74. Dále jsme odkázáni na prameny, a sice na týdeník Volná Myšlenka , který poskytuje bohaté informace.
Na pořádání agitačních akcí byly v místních organizacích pořádány sbírky.122122Volná Myšlenka . 23. 1. 1921, XII., č. 4, s. 7. Prvním agitačním prostředkem bylo sestavení a distribuce slavnostního provolání (uveřejněného 16. ledna 1921, přepis viz příloha 1) na plakátu velikosti 47×63 cm. Jeho formulace se příliš neodlišuje od ostatních agitačních provolání v této práci zmíněné, jako typický repre­zentant svého druhu je jeho plné znění uvedeno v příloze. Místní sdružení byla vy­zvána, aby zajistila umístění těchto plakátů na nejrůznějších veřejných místech.123123Ku sčítání lidu! Volná Myšlenka. 23. 1. 1921, XII., č. 4, s. 5. Kromě toho byla vyzvána obecní zastupitelstva, aby sama ob­čanstvu tyto plakáty do­poručila. Nevíme, v kolika procentech měst se obecní zastupi­telstvo skutečně k akci připojilo,124124Je to doloženo v Jindřichově Hradci a v Říčanech. Proti Římu. Volná Myšlenka. 13. 2. 1921, XII., č. 7, s. 6. ale například v Pardubicích vydala městská rada vlastní, jinak stylizovaný, projev.125125Projev městské rady v Pardubicích k nastávajícímu sčítání lidu. Volná Myšlenka. 6. 2. 1921, XII., č. 6, s. 6. Volná myšlenka současně vydávala i jiné propa­gační tiskoviny a plakáty – například otevřený list arcibiskupovi Kordačovi jako od­pověď na satiru lidoveckého tisku (příloha 3) byl rovněž rozšiřován ve formě plaká­tů téže velikosti.126126Otevřený list arcibiskupu církve římsko-katolické Fr. Kordačovi. Volná Myšlenka , 30. 1. 1921, XII., č. 5, s. 2.
V některých městech (např. Plzni) byly Volnou myšlenkou zřizovány „kanceláře pro vystupování z církve“. Jejich činnost byla velmi prostá a organizačně nenáročná (šlo o přijímání jednoho typu úředního formuláře), proto bylo Volnou myšlenkou do­poručováno, aby byly zřizovány všude. V Plzni o služby těchto kanceláří projevili velký zájem, snad i proto, že Volná myšlenka poskytovala služby pravděpodobně zdarma, a tak mohli zájemci ušetřit na ceně za tiskopis (30 haléřů) a poštovné.127127Zřiďte všude kanceláře pro výstup z církve! Volná Myšlenka. 30. 1. 1921, XII., č. 5, s. 5. Na Kladně pak „komise bezvěrců“ uskutečnily agitaci dům od domu.128128Místním sdružením a důvěrníkům! Volná Myšlenka . 30. 1. 1921, XII., č. 5, s. 7.
Další akcí, tentokrát se neobracejí k masám, bylo oslovování „všech vynikajících českých lidí, poslanců, senátorů, učenců, umělců, literátů a veřejných pracovníků“ prostřednictvím osobních dopisů ze dne 25. ledna. Tito jednotlivci byli vyzváni k opuštění „stáda Koniášova“. K dopisu byl přiložen tiskopis a Volná myšlenka se nabídla, že „v případě, že byste si přál, abychom celou proceduru očištění se Vašeho od jedu z Judee provedli sami, račte nám vyplněný tiskopis zaslati a milerádi vše ob­staráme.“ Současně byl adresát žádán, aby, pokud si výstup z církve s politickou správou vyřídí sám, o tomto činu Volnou myšlenku uvědomil a dovolil jí zveřejnit zprávu o něm tiskem.129129Ke sčítání lidu. Volná Myšlenka. 30. 1. 1921, XII., č. 5, s. 3.
Co se týče způsobu, jímž Volná myšlenka skrze svůj tisk tematizovala přestupové hnutí, vlastním argumentem Volné myšlenky, v jiných pramenech nenalezeným, je re­dakční článek z 13. února, v němž byli čtenáři ujišťováni, že po sčítání lidu dojde v důsledku živelného lidového hnutí k úpravě legislativy, podle níž budou na provoz církví nuceni platit pouze ti, kdo jsou jejími příslušníky.130130Těžisko se přesunuje. Volná myšlenka. 13. 2. 1921, XII., č. 7, s. 1.
V době sčítání nejvíce zaměstnávala redakci Volné Myšlenky polemika s Josefem Pekařem o jeho článku v Národní politice z 8. února 1921.131131PEKAŘ, Josef. Ve vážné chvíli. Národní politika . 1921, XXXIX, č. 38, s. 1-2. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=7996077&idpi=13805438. Pekař v této stati zopa­koval některé argumenty z výše zmiňovaného článku proti Církvi československé (tvrdil, že náboženský rozkol by oslabil národní jednotu a poškodil by Českoslo­vensko v zahraničí, a připomenul, že působení katolické církve bylo i pozitivní – v tomto argumentu se zaštítil Palackým a Denisem). K nim připojil názor, že matri­koví katolíci, ač mají svébytné názory na náboženství, přece nejsou nábožensky mrtvi úplně, ale s katolickou církví jsou spojeni alespoň jakýmsi posvátným citem a mohou od ní čerpat útěchu v těžkých životních chvílích. Chtít je násilím o toto vše hromadně připravovat by bylo „bolševictví, v methodě i praxi“. V katolické církvi by podle Pe­kaře bylo vhodné setrvat alespoň z piety k víře předků i ke „starobylosti a kulturní váze církve“. Pekař o sobě dokonce výslovně napsal, že je matrikovým katolíkem a že se při sčítání zapíše jako katolík.
Pekařův článek je v období před přestupovým hnutím skutečnou raritou a názor, že by snad katolická církev měla požívat i úcty kvůli svým kulturním hodnotám, se v pramenech této diplomové práce jinde nevyskytl. Představení matri­kového katolic­tví jako pozitivní hodnoty a ztotožnění se s ním je úplným protikladem přestupového hnutí. S Pekařem bylo ve Volné Myšlence následně pole­mizováno se zdaleka největší intenzitou,132132Pozornost tu byla věnována v jednom případě i Viktoru Dykovi, který si stěžoval na to, že přestupové hnutí je zpolitizováno. DYK, Viktor. Skalpy. Národní listy . 1921, roč. 61, č. 42, s. 1. Dostupné z: http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/7988104 [cit. 20. 6. 2014]. Polemika: Naše inteligence a otázka církevní příslušnosti při sčítání lidu. Volná Myšlenka . 1921, XII, č. 9, s. 2. z čehož lze oprávněně nabýt dojmu, že Pe­kař byl vůbec nejslyšitelnějším odpůrcem přestupového hnutí (nepočítáme-li v to ka­tolický tisk, který nebyl pro antik­lerikální kruhy diskusním partnerem). Velmi podobně jako Volná Myšlenka na Peka­řovo vystoupení reagovaly i Kostnické jiskry, které věnovaly polemice s ním mnoho prostoru v čísle 8 (24. února) i v následujících vydáních.
Shrňme, že Volná myšlenka byla bezvěreckým hnutím obracejícím se v první řadě proti překážkám stavěným do cesty svobodnému myšlení. Hlásila se k husitské a čes­kobratrské minulosti a spolupracovala i s Církví československou a Českobratrskou církví evangelickou.

Sčítání lidu v roce 1921

Sčítání bylo na celém území provedeno dne 15. února 1921. Proticírkevní agitátoři považovali vystoupení z církve za symbolický úkon, za veřejnou deklaraci toho, že se československý občan vyvázal z římského otroctví a že uvedl svůj vnější a veřejný postoj v soulad se svým smýšlením. Emil Dlouhý-Pokorný velmi výstižně vyjádřil, co v praxi obojakost obyvatelstva znamenala: „Vizte Husův pomník! Otřáslo se jím pan­ství Říma? Nikoliv! Alespoň 80% římských katolíků – Čechů (byť i jen matričních) pomník ten postavilo, chodí kolem něho, shromažďují se u něho při různých příleži­tostech národních a při tom dávají děti své křtíti římským kněžím, posílají je na ná­boženství římským kněžím, kteří učí dítky – tu budoucnost národa – že Hus byl ar­cikacíř, po právu upálen, Komenský arcikacíř, po právu ze země vyhnán, Bílá Hora že byla naše štěstí, Husovo vystoupení naše neštěstí, až Pepíčkové, Toníčkové, Libušky a Věrušky našich Husitů to hezky odříkávají, mají z toho říkání římského jedničku a husitští jich rodičové mají z toho všeho radost. Naši husitští Sokolové a ostatní pokro­kovci se dávají římsky oddat, římský kněz je doprovází na cestu poslední s ‚Requiem aeternam‘ jako za dob Koniášů, Marradasů, don Huertů, Michnů, Slavatů, Martini­ců…“133133DLOUHÝ-POKORNÝ, Emil. Mohyly či stolečky? Český zápas . 8. 10. 1920, III., č. 38, s. 2.
Mimo vyznání byla vzhledem k silné německé menšině ve státě citlivým údajem i národnost. V pramenech, z nichž tato práce čerpá, však nebyla zaznamenána žádná výzva, aby se čtenáři nestyděli přiznat k české národnosti, zatímco v roce 1930 již doložena je.134134Mělník byl sice českým městem, německý živel byl silný v nedalekém Štětí. V roce 1930 mělnický sokolský oběžník vyzýval: „Poučováním příslušníků našeho národa o významu pravdivého a neohroženého přiznání k naší národnosti, jakož i ochranou jich před mravním i hospodářským nátlakem, a to zvláště v krajích národnostně smíšených, přičiníme se o to, aby se každému občanu dostalo plné možnosti přihlásiti se k své národnosti.“ SOkA Mělník, sbírky soudobé dokumentace, sbírka II., karton č. 1, tělocvičná jednota Sokol, List tělocvičné jednoty „Sokol“ Mělník, číslo 5, ročník VI., vydáno 1. listopadu 1930.
Metodika zjišťování náboženské příslušnosti se u obou prvorepublikových sčí­tání lišila od současné praxe. Kritériem totiž byla formální příslušnost k církvi nebo ná­boženské společnosti, byť i státem neuznané. Všichni ti, kdo se nepřihlásili ke kato­lickému vyznání, tedy museli již předem úředně oznámit politické správě změnu vy­znání.135135Srov. Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921 . I. díl. Praha: Státní úřad statistický, Bursík & Kohout, 1924, s. 14*. Za uvedení nesprávných údajů či maření průběhu sčítání byla stanovena peněžitá pokuta 20 Kč až 10 000 Kč a vedle toho nebo místo toho vězení do tří měsí­ců.136136Zákon o sčítání lidu ze dne 8. dubna 1920, č. 256 Sb. z. a n., § 12, citováno in: Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921 . I. díl. Praha: Státní úřad statistický, Bursík & Kohout, 1924, s. 9* Před sčítacím komisařem nebylo ovšem třeba náboženskou příslušnost dokládat žádným potvrzením,137137Národní shromáždění republiky Československé, Poslanecká sněmovna, tisk 1662, Odpověď ministra vnitra na interpelaci poslanců Dra Theodora Bartoška, Dra Vrbenského a spol. (tisk 1594) o zjišťování bezkonfesnosti při sčítání lidu, dostupné z http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1662_00.htm) [cit. 16. 6. 2014]. je proto možné, že k uvádění nesprávných údajů skutečně do­cházelo. Kostnické jiskry informovaly o případech, že někteří „úplně ve smyslu po­kynů prof. Pekaře“ uváděli do rubriky vyznání: „katolík, ale jen matrikový“, „sice římskokatolické, ale nevěřím nic“, případně uvedli nekatolické vyznání, aniž by for­málně vystoupili. Z článku ale není zřejmé, zda šlo o excesy a kuriozity, nebo o častější případy.138138„R.“. Ze sčítacích archů. Kostnické jiskry . 17. 3. 1921, III. (VI.), č. 11, s. 67. Lidovecký tisk sice upozorňoval, že sčítací komisaři z řad učitel­stva budou občany přímo při sčítání přemlouvat, nebo že jsou dokonce připraveni vy­plněné tiskopisy přepisovat, ale tato zpráva – nadto z doby před sčítáním – není nijak průkazná.139139Katolíci, na stráž při sčítání lidu! Právo: Župní orgán Československé strany lidové pro český severozápad. 4. 2. 1921, XV., č. 5, s. 3.
Bez ohledu na otázku přestupků činěných v průběhu sčítání je nutno zpochybnit regulérnost postupu zjišťování náboženské příslušnosti. V úředních instrukcích, které byly do domácností dodávány spolu se sčítacími archy, bylo uvedeno: „U katolíků jest zvláště udati, jsou-li to římští, českoslovenští , řečtí nebo starokatolíci.“140140Citováno dle Úkladná léčka na katolíky! Právo: Župní orgán Československé strany lidové pro český severozápad . 11. 2. 1921, XV., č. 6, s. 1. Tato for­mulace navozovala dojem, jako kdyby Církev československá byla pouze podskupi­nou katolické církve. (Totéž platí v případě starokatolictví, které však bylo početně méně významné.) To mohlo vyvolat mylný názor, že přihlášení se k Církvi českoslo­venské se slučuje s katolickou náboženskou identitou a že pro přihlášení se k této církvi není třeba z katolické církve vystoupit. Je proto možné, že v důsledku toho se někteří katolíci přihlásili za členy Církve československé. I ve výsledcích sčítání pro jednotlivé obce byli příslušníci Církve československé vedeni jako „českoslovenští katolíci“,141141Srov. SOkA Mělník, Archiv města Mělník, oddíl spisy, inv. č. 23, Protokol porad městské rady a obecního zastupitelstva 1919-1921, zápis z 1. dubna 1921, fol. 308v-309v. zatímco v souborném statistickém zpracování z roku 1930 už to bylo opraveno.142142Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února 1921 . I. díl. Praha: Státní úřad statistický, Bursík & Kohout, 1924, s. 84*, tab. 84.

Výsledky sčítání

Sčítání lidu potvrdilo významné změny v náboženském vyznání obyvatelstva, ale stejně tak i značnou územní heterogenitu. V Čechách bylo přestupové hnutí nejsilnější: K římskokatolickému vyznání se tu přihlásilo 78,2% obyvatelstva, 9,86% zů­stalo bez vyznání, Církev československá získala 6,56%, zatímco Českobratrská církev evangelická pouhých 2,22%. Zisky ostatních vyznání jsou v Čechách zanedba­telné. Československo jako celek pak mělo 85,9% římskokatolického obyvatel­stva.143143TAMTÉŽ.
V některých regionech byly výstupy z církve ještě mnohem výraznější: Ve dvou českých soudních okresech klesl podíl katolického vyznání dokonce pod 30%. Násle­dující tabulka podává konfesní rozložení obyvatelstva z těch soudních okresů vy­braných z celé republiky, v nichž byla římskokatolická církev oproti roku 1910 nej­více oslabena (řazeno sestupně).144144TAMTÉŽ, s. 85*, tab. 87.