Předpoklady přestupového
hnutí
Účelem této studie není poskytnout přehled náboženských dějin v době
první republiky (v této otázce odkazuje čtenáře na seznam literatury),
ale představit pouze ty jejich aspekty, které mají význam pro výzkumné
otázky.
Na začátku je nutno upřesnit význam pojmu „přestupového hnutí“. V
odborné literatuře není jeho přesná definice podána. Je to pozdější
název pro agitaci namířenou proti římskokatolické církvi před sčítáním
lidu v roce 1921, která může být časově ohraničena pouze přibližně jako
určitá epizoda v širším rámci antiklerikalismu. Ten silněji propukl po
vzniku Československa, v dalším období jeho intenzita kolísala. Pokud
vezmeme v úvahu časovou perspektivu dvacátých let, vztahy mezi
katolicismem a veřejností se nejprve zhoršily během tzv. Marmaggiho
aféry v roce 1925,11Šlo o odvolání apoštolského nuncia Francesca
Marmaggiho a přerušení diplomatických styků mezi Československem a
Vatikánem na protest proti státní účasti na oslavách Mistra Jana Husa
v roce 1925. KLIMEK, Antonín. Velké dějiny zemí Koruny české .
Svazek XIII. 1918-1929. Praha, Litomyšl: Paseka, 2000, s. 460. naopak
od 1929, kdy byla dostavěna svatovítská katedrála a slaveno tisícileté
jubileum sv. Václava, se začaly zlepšovat.22KADLEC, Jaroslav.
Přehled českých církevních dějin 2 . Praha: Zvon, 1991, s. 244.
Hlavní argument přestupového hnutí, že formální příslušnost lidu ke
katolické církvi je zbraní Říma proti nám, nebyl nový, ale objevoval se
již dříve (v pramenech, z nichž se zde vychází, ho lze doložit v březnu
1920).33Naše brožury. Český zápas . 12. 3. 1920, III., č.
8, s. 7. Pro tuto práci definujme přestupové hnutí jako období
krátkého zintenzivnění protikatolické kampaně před termínem sčítání
lidu (v řádu týdnů, nanejvýš několika měsíců), které je výjimečné tím,
že v něm skutečně docházelo k masovým změnám náboženského
vyznání.44V lednu 1921 ministr školství Šusta a ministr vnitra
Černý prohlásili: „Oznámení o výstupu z církve bývají podávána
obyčejně houfně, počtem, i několika set.“ Národní shromáždění
republiky Československé, Poslanecká sněmovna, tisk 1340, Odpověď
ministra vnitra a ministra školství na interpelaci posl.
Landové-Štychové, Dra Th. Bartoška a spol. v záležitosti vyřizování
oznámení o výstupu z církve (tisk 633), dostupné z:
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1340_00.htm [cit. 13. 6.
2014]
Příčiny výstupů z katolické
církve
Postoje veřejnosti byly pochopitelně formovány veřejným diskurzem.
Typickým a nápadným rysem dobové antiklerikální argumentace bylo
nahlížení na církevní problematiku jako na národností otázku. V rámci
diskurzu se uplatňovaly některé stereotypy, například pojetí katolictví
či Říma jako viníka defektů naší národní povahy55U Masaryka
najdeme tezi o „morálně devastujícím charakteru rakouské teokracie“.
VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost . Praha:
Grada, 2010, s. 73. či jako škůdce zájmů českého národa nebo
zobrazování Říma jako věrného spojence Vídně. Tento argument musel
působit velmi silně, jelikož po konci války byla nenávist k Habsburkům
velmi prudká, jak o tom svědčí výrok Gustava Habrmana: „František Josef,
zapálivší pochodeň světové války, pojistil si tak vedle Viléma
Hohenzollernského jméno největšího zločince, jaký kdy žil v dějinách
lidstva od počátku lidského rodu.“66Národní shromáždění
republiky Československé, poslanecká sněmovna, stenografický záznam
49. schůze, 28. ledna 1921, dostupné z:
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/stenprot/049schuz/s049001.htm
[cit. 13. 6. 2014] Dokonalým vyjádřením hodnocení náboženství
národnostní optikou české historie se stalo provolání ustavujícího sněmu
Církve českobratrské evangelické, konaného v Praze dne 17. a 18.
prosince 1918, které zde uvádíme jako příklad za všechny: „Všem Čechům,
obeznámeným s dějinami českého národa, je společné vědomí, že mezi
církví římskokatolickou a českým národem je staletý a hluboký rozpor…
(…) Proto, když už národ náš zbaven je Habsburků, jednoho krvavého
nepřítele a utiskovatele svého, měl by už také zbavit se i druhého,
který byl hlavní příčinou jeho běd a udržovatelem jeho poroby.
(…) A proto, kdo miluje památku otců, kdo vidí zkázu národa,
způsobenou Římem, a rozumí, jaký zhoubný vliv má on dodnes, kdo se cítí
být potomkem husitů, připoj se k církvi husitské a tak vrať se k víře
svých otců.“77Citováno dle: PEROUTKA, Ferdinand. Budování
státu. I., 1918-1919. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 273.
Pozoruhodné je, že toto pojetí – v různých variacích a odstínech dle
konfesijní a politické příslušnosti pisatele – se rozšířilo napříč
spektrem písemné produkce. Vyskytuje se v pokleslé žurnalistice, ale
lze ho identifikovat i v literatuře aspirující na statut standardní
příručky – v Ottově slovníku naučném nové doby i v učebnici Náboženské
poměry v Československé republice.88MÜLLER, Václav.
Náboženské poměry v Československé republice . Občanská
knihovna. Praha: Státní naklad., 1925. Hesla o Církvi československé
a Jednotě katolického duchovenstva ve zmíněné encyklopedii nejsou
nestranná, jsou vytvořena přímo činiteli těchto subjektů a setkáme se v
nich i s patetickým neencyklopedickým tónem.99Heslo o Církvi
československé napsal Antonín Hartl, člen této církve. Praví se tu, že
Církev československá má kořeny „ve starší reformní tradici, počínaje
husitstvím“. Československá církev. In: Ottův slovník naučný
nové doby . Díl 1., sv. 2. Praha: J. Otto, 1931, s. 1051. V heslu o
Jednotě je činnost reformistických kněží popsána takto pateticky:
„Když národ dostatečně zesílil, aby se mohl vrhnouti v boj s mocnostmi
nejsilnějšími o statky nejvyšší, účastnilo se pastorální kněžstvo
tohoto boje na frontě celonárodní i na frontě vlastní.“ Jednota
katolického duchovenstva československého. In: Ottův slovník
naučný nové doby. Díl 3., sv. 1. Praha: J. Otto, 1931, s. 160.
Uvedená učebnice pak považuje Církev československou za pokračovatelku
českobratrských a husitských tradic,1010VÁCLAV MÜLLER.
Náboženské poměry v Československé republice . Občanská
knihovna. Praha: Státní naklad., 1925, s. 22. ačkoliv takové pojetí
je pouze odrazem dobových stereotypů a nezakládá se na skutečnosti,
jelikož Církev československá byla postavena na vlastním ideovém
základě a postrádala návaznost na českou reformaci, jak bude níže
vysvětleno.
Apelem na národní city můžeme částečně vysvětlit úspěch církví, které
vznikly na prahu první republiky, stejně jako fakt, že nekatolické
církve měly v předchozí době jenom slabý ohlas. Ačkoliv za
Rakouska-Uherska antiklerikalismus existoval, alternativy ke
katolickému vyznání (jimiž byly nesjednocené protestantské církve
a starokatolictví) nebyly ryze české.1111Nešpor uvádí, že
„starokatolíci a další čeští Němci Čechům vyčítali ‚zradu‘ pravé víry,
zatímco Češi chápali starokatolicismus jako ‚německou konfesi‘
par excellence .“ NEŠPOR, Zdeněk R. et al. Náboženství v
19. století . Praha: Scriptorium, 2010, s. 212. Luterství pak Němci
sami chápali jako „národní německou konfesi“, a díky apelu na národní
city tito získali řadu dosavadních katolíků. TAMTÉŽ, s. 140.
Význam národnostních citů a konfliktů pro náboženství v naší zemi si
velmi dobře uvědomovala i katolická církev a v roce 1901 tomuto problému
věnoval pozornost i papež Lev XIII. Ten v listu Reputantibus
saepe, adresovaném českým biskupům, upozorňoval, že situace v Čechách
je znepokojivá, neboť katolická církev tu není ohrožována pouze vnějšími
nepřáteli, ale i vzájemnými konflikty věřících různého jazyka. Papež
proto zdůraznil, že mezi katolíky je duchovní bratrství, které je
silnější než národnostní rozdíly. Tuto zásadu měli biskupové co nejvíce
doporučovat věřícím a mělo být dbáno na to, aby podle ní byl vychováván
i kněžský dorost v seminářích.1212Lev XIII., list
Reputantibus saepe , 20. srpna 1901, citováno v JONOVÁ, Jitka.
Arcibiskup Theodor Kohn a jeho postoj k národnostní otázce. MAREK,
Pavel et al. Jan Šrámek a jeho doba . Brno: CDK, 2011, s.
151-161.
Antiklerikalismus první republiky měl starší kořeny. David Václavík
datuje jeho počátky do šedesátých a sedmdesátých let 19. století, kdy
mladočeši přejali mnohé myšlenky německých liberálů a doplnili
protikatolickou pozici o národnostní rozměr.1313VÁCLAVÍK, David.
Náboženství a moderní česká společnost . Praha: Grada, 2010, s.
67. Antiklerikální programové heslo „Pryč od Říma!“ je překladem
německého „Los von Rom!“. To vzniklo mezi českými Němci v souvislosti
s bojem o jazykové otázky a konkrétně kvůli Badeniho krizi (KAISEROVÁ,
Kristina. Konfesní myšlení českých Němců v 19. a počátkem 20.
století . Úvaly u Prahy: Ve Stráni, 2003, s. 80). Vůdcem hnutí byl od
roku 1879 poslanec říšské rady rytíř Georg von Schönerer (1842-1921),
který vyzýval k tomu, aby v boji proti Římu byly použity i násilné
prostředky. (TAMTÉŽ, s. 83) Hlasatelem těchto idejí se staly
Národní listy a Národní politika – oba listy byly vlivné
a měly větší náklad než konzervativní staročeský tisk.1414VÁCLAVÍK,
David. Náboženství a moderní česká společnost . Praha: Grada,
2010, s. 68. Na konci 19. století byly základy budoucího boje již
pevně položeny, protože antikatolicismus byl „nedílnou součástí
ideologie velké části českých politických stran,“1515TAMTÉŽ, s.
69. a dokonce měl „velmi klíčovou úlohu při vytváření legitimizace
nově vzniklého státu a jeho politického uspořádání, jedním slovem jeho
identity.“1616TAMTÉŽ, s. 77. Můžeme doplnit, že po roce 1918 se
naopak antikatolicismus legitimizoval nově vzniklým státem, k čemuž
jistě přispěl fakt, že za prezidenta byl zvolen čelný bojovník proti
církvi.1717Náboženská otázka Masaryka intenzivně zaměstnávala.
Odmítal katolictví i ortodoxní protestantismus, k náboženství jako
takovému se nicméně rozhodně hlásil. Interpretoval ho na základě
historické kritiky biblických textů, čímž došel k osobitému pojetí,
které by nebylo možné uzavřít do žádné konfese a které by snad bylo
nejvhodnější označit jako liberální protestantismus. Srov. MASARYK,
Tomáš Garrigue. V boji o náboženství . Praha: Jan Laichter,
1904.
Úspěch přestupového hnutí dokazuje, že katolická církev se nedokázala
účinně bránit. Důvody jejího relativního neúspěchu jsou alespoň dva:
Prvním z nich je fakt, že protiřímská koncepce národa si získala jakési
oficiální posvěcení. Byla v něm vychovávána školní mládež, protože
učitelstvo jako celek představovalo jednu z vedoucích sil v procesu
sekularizace (viz níže).1818Svědectví o tom, které profesní
skupiny byly katolickou církví vnímány jako nejsilněji nepřátelské,
podal v polovině dvacátých let i katolický apologeta F. X. Novák (o
něm více níže): „Již to až křičí, povážíme-li, jací lidé měli u nás
býti vůdci v protináboženském boji: bezcharakterní učitelé, tělocviční
Sokolové, zkrachovaní politikové, žurnalisté nejnižšího zrna,
židovským velkokapitálem zakoupení literáti. Jsou i jinde zjevy
podobné v moderní době. Ale aby národ ve své veliké a snad převážné
části veřejně dal se vésti od takové všelijaké učitelské a sokolské
polokultury, toho příkladu jinde není nikde.“ DVOŘÁK, František
Xaver. Apoštolské obce československé církve . Olomouc: Našinec,
[1921], s. 9. Mohli bychom předpokládat, že antiklerikální
působení bylo církví vyrovnáváno, protože katolická církev disponovala
prostředky k hájení svých zájmů. Domníváme se, že vliv katolické církve
byl přesto omezený, a to především proto, že byla oslabena vnitřně –
existence Jednoty katolického duchovenstva i její činnost obnažily
skutečnost, že mnozí kněží se se svou církví a s její naukou nezřídka
příliš neidentifikovali. Při posuzování vlivu tohoto reformního
kněžského sdružení musíme přitom zvážit i fakt, že Jednota sama byla
pouze zrcadlem hlubších postojů kněží, které musely existovat již před
založením tohoto spolku a které analogicky nemohly vymizet pouze jejím
nuceným rozpuštěním (viz níže).
Dále se poukazuje na náboženskou vlažnost českého obyvatelstva, na tzv.
„matrikové katolictví“.1919Zdeněk Kárník soudí, že mezi pasivní,
tzv. matrikové, věřící patřila velká část římských katolíků. KÁRNÍK,
Zdeněk. České země v éře První republiky (1918-1938) . Díl
první. 2. oprav. vyd. Praha: Libri, 2003, s. 325. Katolický kněz F.
X. Novák, bývalý člen tzv. pravého, tedy konzervativního křídla v
Jednotě katolického duchovenstva, dokládal náboženskou povrchnost našeho
lidu zajímavými vzpomínkami ze své duchovenské praxe.2020NOVÁK,
František Xaver. Náboženské obce československé církve .
Olomouc: Našinec, [1921]. Dodejme stručnou charakteristiku
citovaného Novákova díla. Jde o tenkou knížečku malého formátu určenou
pro lidové potřeby, jež je psána jako polemika proti Církvi
československé, přičemž pomíjí evangelickou církev i bezvěrecké hnutí.
Pokud jde o způsob podání, může být důkazem toho, že i katolická
církev užívala ostřejší rétoriku: Členové Církve československé jsou
označeni za „vykuchané, bezduché, falešné“ husity (TAMTÉŽ, s. 9).
Karel Farský je titulován „velikán velikánovič Farský“ (TAMTÉŽ, s.
19). Je to však velmi cenný a hutný pramen. Jeho hlavní myšlenkou je,
že standardně udávané důvody pro rozchod z Římem, tedy kompromitace
katolické církve spoluprací s Habsburky a jejím chováním za války,
nejsou dostatečným vysvětlením úspěchů přestupového hnutí. Měl prý
možnost zpovídat penintenty různých národností – Čechy, Moravany,
Slezany, Slováky, Poláky, Malorusy i Němce – a při tom si všiml, že
zpovědi příslušníků našeho národa byly nejpovrchnější.2121TAMTÉŽ,
s. 3. Není tu jasné, jestli Čechy, Moravany a Slezany považuje za
jeden národ, příp. zda k nim počítá i Slováky. Podobný dojem si
odnesl i z poutí. Zatímco na italských nebo německých poutních místech
viděl věřící tiše klečet celé hodiny v kostele, u nás bylo „více šumotu,
zpěvu, hlasitých (někdy až nesnesitelně sentimentálních) proslovů,
deklamací, šoupání po kolenou, parády s různými soškami, líbání
posvátných předmětů apod.“2222TAMTÉŽ, s. 4.
Tato povrchnost lidu zřejmě sehrála roli i při přestupech. Přechod
některých katolíků k Církvi československé mohl být usnadněn i vnější
podobností jejích obřadů katolickému ritu, od něhož se nejvýrazněji
odlišovaly užitím mateřského jazyka, který jim nadto propůjčoval
atraktivitu.2323FARSKÝ, Karel. Obřadní příručka pro církev
československou . Praha: Tisk. družstvo CČS [distributor], 1920.
Nicméně hovořit o náboženské vlažnosti není zcela přesné. Nešlo totiž o
pouhou povrchnost, ale i o nesouhlas s církevní naukou alespoň v
některých otázkách, nevylučující se ovšem s účastí na církevním životě
či alespoň s formální příslušnosti ke katolické církvi.2424Statistické
údaje o praktikování víry mezi obyvatelstvem nejsou dostupné, jsme
odkázáni na dílčí údaje. Již za Rakouska-Uherska byla na některých
místech účast na bohoslužbách velmi slabá, a to i na Mělnicku. Srov.
STÁTNÍK, Dalibor. „Pánbůh není! A kdo se vás na to ptal…?!“.
Pár úvah nad sekularizací Mělnicka . rkp., 2014, s. 7.
Podle F. X. Nováka byly zdrojem nepřátelského postoje vůči církvi i
sociální konflikty a závist v místech, kde církev byla vlastníkem půdy,
zvláště nezacházela-li s ní ve shodě s duchem evangelia.2525NOVÁK,
František Xaver. Náboženské obce československé církve .
Olomouc: Našinec, [1921], s. 10. Podává případy, kdy agitátoři
užívali příslib zisku farních pozemků v budoucí pozemkové reformě. Ve
Zlatníkách u Prahy bylo údajně slibováno: „Přestupte k ‚církvi
československé‘ a do týdne bude zdejší fara vaše a farská pole si
vezmete vy!“2626TAMTÉŽ, s. 13. I z jiných zdrojů lze doložit, že
naděje vkládané do pozemkové reformy ovlivňovaly náboženskou
atmosféru.2727Srov. PETRÁŇ, Josef: Dvacáté století v Ouběnicích.
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009, s. 183. Jiné svědectví je z
liblické farní kroniky, kde stojí: „Lidu se jednalo o získání půdy,
která jim byla slibována, a proto agitace ze stran národně sociální a
sociálně demokratické snadná.“ STÁTNÍK, Dalibor. „Pánbůh není!
A kdo se vás na to ptal…?!“. Pár úvah nad sekularizací Mělnicka .
rkp., 2014, s. 10.
Změna konfese byla i věcí osobní statečnosti. Zatímco za
Rakouska-Uherska byl katolicismus protežován (tzv. sepětí trůnu a
oltáře), takže přestup k evangelickému vyznání mohl u učitelů znamenat
ztrátu místa,2828KLÍMA, Stanislav. Za prapor s kalichem .
Praha: Kalich, 1938, s. 69. a bezvěrecké spolky byly úředně
zakazovány (viz níže), nyní v tomto ohledu nastal obrat. Setrváním
v katolické církvi se člověk mohl naopak dostat do určité vnitřní
izolace a mohl se dočkat odmítnutí svého okolí, což za jistých okolností
nebylo snadné.
Byl-li Řím označován jako národní nepřítel, a sice nepřítel úhlavní a
odvěký (příklady takových formulací viz níže), neplynulo z toho jako
nutný logický důsledek, že ten, kdo se k Římu dobrovolně hlásí, je
zrádcem národa? Byl vytvořen sociální tlak a lze předpokládat, že
v takové atmosféře by pro mnohé bylo snazší přidat se k většině. Ve
vzrušené dobové atmosféře nadto docházelo i k případům existenčního
ohrožení. Připomeňme zde teror levé části sociální demokracie z roku
1919, který se obracel proti katolickým dělníkům (i když nebyl zaměřen
primárně vůči nim).2929Šlo o sérií vydírání a šikanování, kterou
pořádali sociálnědemokratiční odboráři proti členům jiných odborů (v
první řadě pojících se k Československé straně socialistické) a proti
neorganizovaným dělníkům. (Kárník, chybí číslo stránky!) Akce se
obracela i proti katolíkům: „Někde nutili sociální demokraté
zaměstnavatele stávkou, aby propustil katolické dělníky, kteří byli
tak tvrdohlaví, že chtěli setrvat v katolické organizaci, jinde tím,
že shodili hnací řemeny ze strojů, u nichž pracovali katoličtí
dělníci. Poněvadž teror si někdy libuje v patosu, vodili sociální
demokraté křesťanské socialisty i na provaze jako medvěda po továrně
pro posměch druhým a vystrčili jej pak vraty továrny, řkouce mu: ‚Jdi,
ať tě živí církev.“‘ (PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu.
II., 1919. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 858) Dle svědectví
F. X. Nováka byla proticírkevní kampaň provázena i výhružkami: „Hrozilo
se boykotem, odepřením k životu nejnutnější aprovisace, zničením
provozované živnosti, ovšem jen tam, kde odpadlíci měli za sebou většinu
obyvatelstva nebo toto celé. Kdesi v Čechách hrozili páni učitelé slabé
a neuvědomělé ženě: ‚Jestli nepřistoupíte k naší (‚československé‘)
víře, nesmí ani vaše děti chodit do školy.“‘3030NOVÁK, František
Xaver. Náboženské obce československé církve . Olomouc: Našinec,
[1921], s. 15. O tom, že atmosféra byla neklidná, připočtěme i
vyskytující se ničení sakrálních památek.3131KLIMEK, Antonín.
Velké dějiny zemí Koruny české . Svazek XIII. 1918-1929. Praha,
Litomyšl: Paseka, 2000, s. 151. Je tedy zřejmé, že podmínky byly
rozbouřené a že setrvání v katolické církvi mohlo vyžadovat jistou
statečnost a pro méně uvědomělé nebo méně pevné katolíky mohl být výstup
z církve skutečně snazší variantou.
Miloš Trapl se domnívá, že pasivní katolíci v církvi zůstali, protože k
vystoupení by museli vyvinout aktivitu, a nadto je členství v církvi
prakticky k ničemu nezavazovalo.3232TRAPL, Miloš. Náboženství a
politika. In: DOUBEK, Vratislav. Společnost v přerodu . Praha:
Masarykův ústav AV ČR, 2000, s. 135-143, s. 137. V některých
případech je tento postřeh snad oprávněný, ale jako pravidlo ho nelze
doložit. Výstup z církve sice byl úředním aktem, byl však snadný
a spočíval ve vyplnění jednoho formuláře pro okresní politickou správu,
aniž by bylo třeba přikládat jiné doklady. Rodič mohl na svém tiskopisu
odhlásit i své děti do čtrnácti let věku. Pokud chtěl někdo po výstupu z
katolické církve přijmout jinou konfesi, musel ještě církvi, do níž
vstupoval, doručit opis tiskopisu. Církev československá se ale
nabízela, že komunikaci s politickou správou zajistí sama, čímž byl pro
vystupujícího úřední úkon ještě více usnadněn.3333Český
zápas. 27. 8. 1920. III., č. 32, s. 7.
Část přestupů může konečně být vysvětlena pomocí nahodilých skutečností,
např. osobního charismatu některých hlasatelů, momentálních rozhodnutí a
davového efektu. Jsou totiž známy případy, kdy z katolické církve
vystoupila najednou téměř celá obec. To můžeme doložit na příkladu
vesnice Vetlá poblíž Roudnice nad Labem.3434„Když byla v roce 1920
prohlášena československá církev, působil ve Vetlé kromě
římskokatolického faráře J. Reitra také kaplan Josef Lugr. Jeho
zásluhou přestoupila ještě v lednu téměř celá obec – s výjimkou tří
rodin – k nové církvi. Později se sice zase někteří vrátili zpátky ke
katolicismu, ale převážná část obyvatel zůstala už v církvi
československé. Tak se Vetlá stala ohniskem nového náboženského života
na celém Podřipsku.“ Náboženská obec CČSH Roudnice nad Labem, pamětní
kniha, s. 4.
Závěrem těchto úvah je možno shrnout, že pro výstup z katolické církve
byly významnými faktory národní momenty, resentiment vůči Habsburkům,
náboženská vlažnost obyvatelstva, ale i silný sociální tlak a osobní
charisma agitátorů.
Významní činitelé v přestupovém
hnutí
Ten, kdo se chtěl rozejít s katolickou církví, měl v Čechách tři
významné alternativy: bezvěrectví, evangelictví a od počátku roku 1920
i novou, od katolické hierarchie odštěpenou Církev československou.
Ostatní náboženská vyznání si získala jenom zanedbatelné množství
věřících.3535Jako „slovanské“ náboženství by se logicky nabízelo
pravoslaví. To ale získalo stoupence jako pravoslavné křídlo v rámci
Církve československé, nikoliv jako samostatná konfese. Z uvedených
variant bude Církvi československé v této teoretické části věnován
největší prostor, a to proto, že byla z řady důvodů nejvýraznějším
zjevem: Navazovala na katolickou církev a byla její přímou konkurentkou,
velmi dynamicky se rozvíjela a vedle toho byla svým konceptem národní
církve něčím dosud neznámým. Jako reprezentant bezvěrectví je níže
zařazena Volná myšlenka, jakožto nejsilnější (leč nikoliv jediný)
zástupce organizovaného ateismu, nemající samozřejmě na ateismus výlučné
právo.
Antiklerikalismus byl ve společnosti značně rozšířen, a proto není možné
podat výčet organizací či skupin, které vystupovaly proti církvi. Do
této skupiny přirozeně patřili socialisté. Nelze však opomenout ani ve
své většině silně antiklerikální učitelstvo. Příklad učitelstva je
dokonce nejnápadnější, protože nejde o náboženskou ani politickou
skupinu, ale o profesi. Výmluvný je článek v časopise Komenský ,
v němž se praví: „Český učitel nejvíce ze všech stavů vytrpěl od
římských kněží a jimi svedených oveček lidských. Učitelstvo bylo vždy
ve veliké své většině protiklerikální a takovým musí vždy zůstati, neboť
jinak by potřísnilo svůj štít a zradilo své zásady stěžejní. (…)
Zbraní k potření hydry klerikální má učitelstvo v rukou dosti a není,
kdo by mu v této očistné práci zabraňoval. (…) Je přece
vyloučeno, že český učitel, který promyslil náš vývoj kulturní a který
zná historii našich odvěkých zápasů s Římem, mohl by býti přítelem Říma
a měl tolik otrocké poníženosti ve své duši, že by zůstával dále jeho
sluhou a pomocníkem. Takový učitel by nebyl Čechem upřímným a neměl by
vůbec ani býti učitelem (…).”3636Datum neuvedeno. Citováno
v Učitelstvo a sčítání lidu. Volná Myšlenka . 30. 1. 1921, XII,
č. 5, s. 2-3.
Církev
československá
Ačkoliv katolická církev musela čelit náporu bezvěrectví, její
nejsilnější organizovaný konkurent vzešel z jejího středu. Církev
československá totiž vznikla na půdě radikální reformistické frakce
kněžského sdružení Jednota katolického duchovenstva, a v důsledku toho
měla tato církev v přestupovém hnutí výhodu v návaznosti na dědictví
katolicismu. Pro účely této práce zde budou osvětleny hlavně dva aspekty
nové církve: jednoznačně odmítavý vztah vůči římskokatolické církvi
a podstatně odlišnou věrouku v důsledku převládnutí radikálních názorů,
jejichž význačným – byť nikoliv jediným – zastáncem byl Karel Farský,
které byly natolik specifické, že by Církev československá měla kvůli
nim být považována za náboženství sui generis . Při výkladu budeme
polemizovat s Ferdinandem Peroutkou, podle něhož byly program a nauka
této církve vlastně dodatečné a sekundární proti skutečnému důvodu
jejího vzniku, jímž byla touha kněží po manželství.3737PEROUTKA,
Ferdinand. Budování státu . III., 1920. 3. vyd. Praha: Lidové
noviny, 1991, s. 888. Peroutka má jistě pravdu, když tvrdí, že
požadavek na zdobrovolnění celibátu byl kněžími zastáván s největší
vehemencí, avšak další faktory, jimiž byla trvalá snaha po reformách
(v českém duchovenstvu živá již od poloviny 19. století), nesouhlas s
naukou církve v důsledku liberální teologie (v případě Karla Farského)
a vliv silných osobností (zvláště Farského, Bohumila
Zahradníka-Brodského a Emila Dlouhého-Pokorného),3838Bohumil
Zahradník-Brodský, kněz a spisovatel, byl mužem vznětlivé a konfliktní
povahy, zřejmě vůdcovský typ. Srov. PETRÁŇ, Josef. Dvacáté
století v Ouběnicích. Praha: Lidové noviny, 2009, s. 15-38. Tito muži
byli redaktory Českého zápasu a autoři jeho militantních
článků. nemohou být na otázku celibátu redukovány.
Jednota bývá chápána jako reformistické hnutí, to však může být
zavádějící, protože činnost Jednoty se tím nevyčerpala. Ačkoliv
reformní program byl podstatnou částí činnosti Jednoty (v tom byla
návaznost na působení stejnojmenné organizace působící v letech 1902 -
1907),3939Ottův slovník naučný nové doby . Díl 3, svazek 1,
Praha: J. Otto, 1934, s. 160. členy Jednoty byli kněží různého
smýšlení. Dochoval se nedatovaný seznam členů pro Prahu, ten eviduje 214
členů, mezi nimi budoucí pražské arcibiskupy Kašpara a Berana, z jiných
významnějších duchovních uveďme mezi mnohými například smíchovského
faráře Paulyho.4040LA PNP, Jednota katolického duchovenstva, bez
inv. č., seznam členů. Nešlo tedy o hnutí z podstaty „rebelské“ nebo
„disidentské“, ačkoliv i tento prvek tu byl přítomen. Význačné je, že
v seznamu se nevyskytují německá jména, takže Jednota sdružovala pouze
kněze české národnosti.4141TAMTÉŽ. Za důvod k založení této
stavovské kněžské organizace se vedle reforem uvádí i potřeba semknout
se proti všeobecnému nepřátelství vůči církvi po konci světové
války.4242KOVÁŘ, František. Deset let československé církve
1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé církve,
1930, s. 18. Mezi podzimem 1918, kdy emigroval pražský arcibiskup
Pavel Huyn, až do září 1919, kdy byl zvolen jeho nástupce František
Kordač, nebyla pražská arcidiecéze dostatečně spravována, dočasný
administrátor, královéhradecký biskup Doubrava, na tento úkol
nestačil,4343MAREK, Pavel. Arcibiskup pražský František
Kordač . Olomouc: Moneta-FM, 2005, s. 66. a v této situaci Jednota
fakticky vládla.4444KADLEC, Jaroslav. Přehled českých
církevních dějin 2. Praha: Zvon, 1991, s. 241. Poznatek o vládě
Jednoty sice nečerpáme z pramenů, ale pouze z citovaného Kadlecova
díla, a proto nedokážeme určit, jak velkou moc skutečně Jednota měla, za
předpokladu pravdivosti Kadlecovy teze však můžeme konstatovat, že ze
správy arcidiecéze byl vyloučen německý živel. Ustavující schůze
Jednoty se konala 7. listopadu 1918, po odštěpení Církve československé
bylo episkopátem nařízeno rozpuštění již oslabené Jednoty, zbylí kněží,
kteří se odmítli podřídit, byli exkomunikováni a roku 1921 spolek
definitivně zanikl.4545Ottův slovník naučný nové doby . Díl
3, svazek 1, Praha: J. Otto, 1934, s. 160. Pro následující výklad
bude z činnosti Jednoty vybráno to, co poukazuje k budoucímu odštěpení
od katolické církve.
V průběhu činnosti Jednoty bylo přijato více formulací reformního
programu, což může být interpretováno jako výraz vývoje stanoviska
Jednoty, ale i jako projev taktizování. První se v této záležitosti
angažoval kněz Bohumil Zahradník-Brodský formou dotazníkové akce.
Rozeslal 6 000 kněžím seznam reformních bodů a požadoval od nich
odpověď, zda s ním souhlasí. Zhruba tři čtvrtiny dotázaných souhlasily s
některými nebo všemi body programu, ovšem pouze při přibližně třetinové
návratnosti dotazníků.4646PETRÁŇ, Josef. Dvacáté století v
Ouběnicích . Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. Knižnice dějin
a současnosti, s. 31-32. Body programu byly tyto: 1) zrušení
patronátního práva a zavedení spravedlivého obsazování duchovenských
míst, 2) volba biskupů duchovenstvem a věřícími, 3) důstojné hmotné
zabezpečení kněze, 4) zavedení mateřského jazyka do bohoslužeb v co
největší míře, 5) odstranění celibátu kněží a biskupů, 6) demokratizace
správy konzistoří a vikariátů, 7) právo kněží nosit civilní oděv
a vousy.4747TAMTÉŽ. Kněžím byly tyto reformy zdůvodněny pouze
romantickou výzvou, aby se přidali k celosvětovému hnutí, k „vanu
nových idejí [zvýraznění J. N.], touze po obrození a ke snaze po
volnějším a čistším životě.“4848KOVÁŘ, František. Deset let
československé církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada
československé církve, 1930, s. 19.
Druhým vyjádřením reformních cílů a současně programovým prohlášením
Jednoty se stal útlý spis „Obnova církve katolické v Československé
republice“,4949Obnova církve katolické v Čsl. republice .
Praha: Jednota čsl. duchovenstva, 1919. jejímž hlavním autorem byl
Jindřich Šimon Baar.5050FRÝDL, David. Zrod Církve československé
(husitské). In: BUTTA, Tomáš. 90 let Církve československé
husitské: sborník . Vyd. 1. Praha: Církev československá husitská ve
spolupráci s Náboženskou obcí CČSH v Praze 1, 2010, s. 17-30.
Blahoslav, s. 21. Jednotlivé body programu jsou podobné jako v
uvedené anketě, ačkoliv tu nacházíme i odlišnosti, a některé požadavky
(ne však všechny) jsou podrobněji rozpracované. Jmenovány jsou tyto
body: Zřízení samostatného patriarchátu pro československou republiku,
církevní samospráva (mj. zapojení laiků do správy farností ve všech
světských záležitostech formou volené farní rady, v níž měl ovšem mít
farář právo veta), úprava patronátního práva, zavedení národního jazyka
do liturgie, úprava bohosloveckého studia (zmírnění režimu
v seminářích, možnost svobodně navštěvovat i přednášky na světských
fakultách a bydlet v soukromých bytech), dobrovolnost celibátu, reformy
řeholního života (revize oprávněnosti existence všech řádů a řeholních
domů, požadavek, aby řády tvořily provincii na území Československa,
posunutí doživotních řeholních slibů do vyššího věku, sloučení řeholního
majetku s veškerým církevním majetkem), povolení kremace a reforma
breviáře (zmírnění povinnosti, modlitba v národním jazyce a oprava
historicky nepravdivých čtení).5151Obnova církve katolické
v Čsl. republice . Praha: Jednota čsl. duchovenstva, 1919,
passim.
Jednota sice v úvodu deklaruje svou věrnost katolické
dogmatice,5252Obnova církve katolické v Čsl. republice .
Praha: Jednota čsl. duchovenstva, 1919, s. 8. jinde vyjadřuje důvěru
v pochopení a moudré řešení současných problémů ze strany Svatého
stolce,5353TAMTÉŽ, s. 56. ale v předmluvě se ozývá spíše národní
tón. Autoři diagnostikují neutěšenou náboženskou situaci v naší zemi,
kde se z víry stal jenom strnulý formalismus,5454TAMTÉŽ, s. 5
ale příčinu toho nespatřují v první řadě v náboženských důvodech, jak
bychom od kněžského hnutí mohli očekávat, ale v minulém útlaku českého
národa: „Náš národ měl spravedlivé příčiny nenáviděti systém Habsburků,
kteří se bez výjimky na nás dívali jako na nutné zlo, jež musí býti
za každou cenu a všemi prostředky zmenšováno.“5555TAMTÉŽ, s. 9
A tak se našemu národu, ač nábožensky velmi založenému, omrzelo
náboženství v důsledku toho, že církev se podílela na poněmčování. Něco
podobného jsme prý mohli pozorovat už v prvních staletích našich dějin:
„Náš národ nepřijímal nikdy bezmyšlenkovitě a nekriticky pravdy učení
Kristova z nepřátelských úst německých, ale ochotně naklonil jim sluchu
svého, když hlásány byly apoštoly slovanskými.“5656TAMTÉŽ, s. 4
Tato vyjádření zaujmou černobílým líčením národnostní situace: Rakouská
nadvláda byla líčena jako úplné zlo, možnost, že by snad mohli
německojazyční biskupové a vídeňští císaři někdy myslet také na naše
blaho, se vůbec nepřipouští. Takto stereotypní obraz národních dějin
působil takovou silou, že až potlačil vědomí křesťanského
univerzalismu. Za projev autentického kněžského smýšlení lze sotva
považovat postesknutí, že český klérus byl nucen modlit se za
nepřátelskou dynastii.5757TAMTÉŽ, s. 6
21. června 1919 konečně předložila delegace Jednoty své požadavky papeži
Benediktovi XV. Výsledek jednání byl ovšem neúspěchem. Delegáti sice
získali za účelem své mise diplomatické pasy a vládní subvenci pro
několikaměsíční jednání v Římě, uskutečnili pouze jednu audienci u
papeže dlouhou 35 minut. Papeži se ale neodvážili přednést všechny své
požadavky, nýbrž přednesli pouze jejich zredukovanou verzi, sestávající
z pouhých čtyř bodů (aby za biskupy byli jmenováni Češi a Slováci místo
Němců a Maďarů, aby se primaciální moc pražského arcibiskupa vztahovala
na celou republiku, aby při bohoslužbách a modlitbě breviáře bylo
dovoleno užívat místo latiny mateřský jazyk a aby byl zmírněn celibátní
zákon).5858KOVÁŘ, František. Deset let československé církve
1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé církve,
1930, s. 19. Za skutečnou kuriozitu můžeme pokládat zdůvodnění
reformy celibátu: Memorandum, které delegace papeži předložila,
tvrdilo, že zrušením povinného celibátu by slovanské pravoslavné
duchovenstvo získalo větší důvěru k Římu a sjednotilo se s
ním!5959Pro průběh audience srov. KADEŘÁVEK, Václav a Zdeněk
TRTÍK. Život a víra ThDr. Karla Farského . Praha: Ústřední
církevní nakladatelství, 1982, s. 23-27. Papež vyhověl pouze
požadavku na primaciální pravomoc pražského arcibiskupa a slíbil, že
otázka liturgické řeči bude postoupena příslušné komisi.6060TAMTÉŽ,
s. 26
Část členů Jednoty se s výsledkem jednání nespokojila. Již před vysláním
delegace do Říma vznikla na půdě Jednoty skupina Ohnisko (později
přetvořené v Klub reformních kněží), které si vzalo za cíl uskutečnění
reforem bez ohledu na vůli Říma a sdružovalo důsledně reformní kněze.
Zde začíná vůdčí role budoucího patriarchy Církve československé Karla
Farského.6161KOVÁŘ, František. Deset let československé
církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé
církve, 1930, s. 26. Heslem či sloganem těchto kněží se stalo
„via facti“ (cesta činu)6262TAMTÉŽ, s. 28. – to
znamenalo vůli uskutečnit reformy bez ohledu na Řím a doufat, že Řím tak
bude donucen s nimi nakonec souhlasit. Tímto způsobem kněžstvo
postupovalo v otázce celibátu (uzavíráním civilních
manželství)6363Podle rakousko-uherského právního řádu bylo kněžské
svěcení překážkou sňatku i pro civilní právo. Kněžské sňatky se ovšem
vyskytovaly již před válkou. Zmiňovaný Zahradník-Brodský byl oddán již
roku 1908 a sám dle svých slov oddal mnoho kněží (neříká však, v
kterém roce). Rozumí se, že to byly sňatky církevně i civilně
neplatné. Srov. PETRÁŇ, Josef. Dvacáté století v Ouběnicích .
Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. Knižnice dějin a
současnosti, s. 486. a zavedení češtiny do liturgie (během vánočních
bohoslužeb v roce 1919).6464PEROUTKA, Ferdinand. Budování
státu . III., 1920. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 894.
Domníváme se, že právě zavedení češtiny do bohoslužeb získalo vznikající
Církvi československé oblibu mezi lidem, uvážíme-li, že vánoční půlnoční
mše byla součástí štědrovečerní idyly a pro mnohé musela být první česká
bohoslužba romantickým zážitkem.
Dalším krokem pak bylo úplné osamostatnění se od katolické církve. 8.
ledna 1920 se na schůzi Klubu reformního duchovenstva v Národním domě na
Smíchově hlasovalo o tom, zda přistoupit ke schizmatu. Takto významný
krok pochopitelně vzbuzoval nervozitu, během schůze se převažující
postoj měnil6565MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku
první Československé republiky (1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s.
213. a konečné rozhodnutí bylo zřejmě dílem okamžiku.6666Marek
upozorňuje, že „pravděpodobně neexistuje autentický dokument, který by
věrohodně zachytil všechny detaily projevů řečníků“. MAREK, Pavel.
Církevní krize na počátku první Československé republiky
(1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s. 213. Existuje nicméně poměrně
podrobná zpráva o průběhu schůze, uveřejněná 11. ledna v „Čechovi“ a
přetištěná s přidanými komentáři v Právu národa 15. ledna. Z ní se
zdá, že rozhodnutí provést schizma nakonec padlo náhle: „Farář
Procházka: Jsem po šestnácté v Praze loni a letos. Před tím jsem nebyl
v Praze šest let. To znamená u mne 1 600 korun výloh a porušení
zdraví. A nevyřídil jsem nic. Vrátili jsme se bez výsledků, to musí
jednou vzíti konec. Dnes se musíme rozhodnouti. Navrhuji, aby se
hlasovalo. (Všeobecný souhlas.) Předseda dává hlasovati. Hlasuje se
lístky ‚ano‘ neb ‚ne‘. Výsledek hlasování byl 140 hlasů pro rozkol, 66
proti, 5 nerozhodných. Schůze byla zakončena hymnou ‚Kde domov můj?‘
‚Nad Tatrou sa blýská‘ a chorálem ‚Svatý Václave‘.“ (Zřízení
samostatné církve československé. Právo národa . 15. 1. 1920,
III., č. 2, s. 2-5.) Církev československá byla tímto založena, ale o
její počáteční křehkosti svědčí, že většina z těch, kdo hlasovali pro
její vznik, do ní nakonec nevstoupila.6767MAREK, Pavel.
Církevní krize na počátku první Československé republiky
(1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s. 214. Kvůli velkým početním
přírůstkům se Církev československá potýkala s nedostatkem duchovních,
na kterou bylo nutno reagovat. Bývalý československý duchovní Jan Rubík
v roce 1928 vzpomíná, že před svým kněžským svěcením absolvoval pouze
čtyřdenní vzdělávací kurs, což byl jistě extrémním
případem.6868RUBÍK, Jan. Kam vede český národ Československá
církev? . Praha: Československá akc. tiskárna, 1928, s. 22. Jedině
díky úspěchu u mas se tato církev udržela.
Co Církev československá hlásala? Za stěžejní zásadu hned při svém
vzniku ustanovila svobodu svědomí a dobrovolnost všech náboženských
úkonů. Stejně tak deklarovala souhlas s moderní vzdělaností, čímž se
stavěla do protikladu ke katolické církvi.6969Národu
československému. Právo národa . 15. 1. 1920, III., č. 2, s. 1.
Naším cílem není podat všechna dilemata a názorové proudy (například
tzv. pravoslavnou krizi),7070Podle Pavla Marka byl „odklon ve
sféře dogmatiky“ důsledkem organizačního rozchodu s katolickou
církví. MAREK, Pavel. Církevní krize na počátku první
Československé republiky (1918-1924) . Brno: L. Marek, 2005, s. 216.
Marek nedoceňuje skutečnost, že opuštění katolické věrouky bylo spíše
příčinou rozchodu s katolickou církví (sotva si lze představit,
že by jinak mohli katoličtí kněží uskutečnit schizma). Polemicky
zpracoval ideový vývoj CČS katolický teolog František Cinek. Ten
vykládá věrouku CČS jako důsledek přijetí zásady náboženského vývoje,
podle níž je křesťanství jenom etapou v náboženských dějinách. CINEK,
František. K náboženské otázce v prvních letech naší
samostatnosti 1918-1925 . Olomouc: Lidové závody tiskařské a
nakladatelské, 1926, s. 15. je však nutno se zmínit, že silný vliv
měly velmi liberální názory, zastávané především Karlem Farským.
Bude vhodné uvést pro ilustraci krátký rozbor jeho dílka
Československý katechismus ,7171FARSKÝ, Karel a František
KALOUS. Československý katechismus: učebnice pro mládež a věřící
církve československé. Příbram, 1922, 24 s. což byl v podstatě
závazný naukový text (nakolik lze v církvi, která deklaruje svobodu
svědomí, hovořit o závaznosti), jelikož měl sloužit jako učebnice
československého náboženství pro mládež i dospělé. Na základě tohoto
textu není vůbec možné určit, jaké místo zaujímá v nauce Církve
československé Ježíš Kristus. Ten je sice titulován jako „hrdinný
trpitel lidstva“, který na kříži osvobodil lidstvo „svou pravdou od
hříchu a pekla“ (oddíl I, otázka 48), avšak toto osvobození zřejmě
zůstává pouze v pozemské perspektivě (peklo je definováno jako „lidský
život bez zákona božího“ (I./51) a o věčném životě se nehovoří), a
nadto není jasné, proč vůbec mělo být lidstvo osvobozeno právě smrtí na
kříži. Zdá se, že Ježíše by mohl v jeho vykupitelském díle kdokoliv
zastoupit. Ježíš byl totiž zjevně pouhým člověkem a hodnota jeho díla
spočívá snad jen v poskytnutí příkladu: „Proč je Jéžíš Spasitel? Jéžíš
je Spasitel, poněvadž prokázal, že člověku je možno zvítěziti nad
slabostí a zlobou světa. (Gal. 2, 19-20)“ (I./46) Kristus je jenom
jeden z proroků, z nichž jsou jmenováni Mojžíš, Sokrates, Mohamed,
Zarathuštra, Buddha, Konfucius, ale i Cyril a Metoděj, Jan Hus, Jan Amos
Komenský a „naši národní buditelé a osvoboditelé“ (II./6, 7) Mezi
buditeli je uveden František Palacký. (II./34) Přiřazením Palackého
jakožto světské osobnosti po bok pestré směsice těchto náboženských
vůdců dovršuje křiklavost Farského teologie. Je pravda, že pro křesťany
je prý Ježíš největší z proroků (aniž by bylo možno pochopit, z jakého
důvodu, protože smysl smrti na kříži je nejasný), ale ani on zřejmě
neušel osudu jiných proroků, jejichž dílo je třeba doplnit, případně
opravit porušení, která do něj časem vnikla (II./15). Jedním z těch, kdo
Kristovo poselství aktualizovali, byl Hus: „Co přičinil Jan Hus k
evanděliu Jéžíšovu? Jan Hus přičinil k evanděliu brániti dobrých lidí
nevinně utlačovaných.“ (II./24).7272David Václavík charakterizuje
Farského proud jako „poněkud umírněný katolický modernismus“.
VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost. Praha:
Grada, 2010, s. 80. Takové hodnocení je zavádějící. Vidíme, že Církev
československá nebyla schopna srozumitelně formulovat svůj postoj a
její odchylka od katolické nauky (např. právě v otázce Kristova
božství) není mírná, ale fundamentální. Farský se však mlhavě
vyjadřoval i jinak – jeho výklad o nesmrtelnosti duše je konfuzní až
k nesrozumitelnosti. Srov. FARSKÝ, Karel. CČS: Stručné informace
o náboženských názorech, úkolech a organisaci církve československé .
Praha: Ústřední rada CČS, 1925, s. 7-9. Farský také hlásal tezi o
pouze zdánlivé Kristově smrti na kříži. KADEŘÁVEK, Václav a Zdeněk
TRTÍK. Život a víra ThDr. Karla Farského . Praha: Ústřední
církevní nakladatelství, 1982, s. 149. Československý
katechismus je proto výstředním dílem, na což poukázali sami její
členové. Brněnský československý duchovní Karel Háňavka vydal později
spisek, v němž opakovaně naznačuje (ač to výslovně neříká), že Farského
směr není křesťanstvím.7373HÁŇAVKA, Karel. Kterou cestou
půjde církev československá? . Brno: Rada Starších církve
československé v Brně, 1924.
Na základě znalosti teologické odlišnosti nepřekvapí, že církev se vůči
římskému katolictví stavěla nepřátelsky a odmítavě. Začteme-li se do
Českého zápasu , oficiálního tiskového orgánu Církve
československé,7474Původně Právo lidu, na Český zápas přejmenován
od 7. čísla 3. ročníku (datum vydání 5. března 1920). Od 12. čísla
téhož ročníku je majitelem a vydavatelem listu Tiskové, nakl. Družstvo
církve českosl. v Praze. Podtitul „Oficielní orgán církve
československé“ se sice objevuje až v 14. čísle 4. ročníku, (dat.
vyd. 8. dubna 1921), ale Právo lidu bylo již od září 1919 tiskovým
orgánem Ohniska (KOVÁŘ, František. Deset let československé
církve 1920-1930 . 2. dopl. vyd. Praha: Ústřední rada československé
církve, 1930, s. 29). budeme překvapeni ostrým výsměšným tónem či
různými invektivami. Uveďme některé: Jistý P. Svatuška z učitelského
ústavu v Příbrami byl titulován „kašpárkem pro zábavu obecenstva na
způsob řvoucího derviše“,7575Z pod Svaté Hory. Český
zápas. 4. 3. 1921, IV., č. 9, s. 7. čeští biskupové byli nazváni
„rakušáckými stvůrami“,7676Různé zprávy. Právo národa . 1.
1. 1920, III., č. 1, s. 6. jiný článek obsahuje urážek celou řadu:
Dozvídáme se, že „hierarchie nejde ve šlépějích Kristových, nýbrž svými
zákony, zejména celibátním, stává se pomocníkem Ďáblovým a […] je
vyloženým společníkem vladaře pekla“, papež je nazván „Antikristem“,
náš episkopát trpí „marasmem mozkovým, který je viděti zejména
u Kordače“.7777TAMTÉŽ.
Podobné výroky se stanou pochopitelnými, uvedeme-li je do rámce celkové
démonizace katolické církve, jak ji podal o Velikonocích 1920 Karel
Farský v dlouhém a patetickém článku „Náš kříž a naše vzkříšení“, v
němž pro zesílení účinku použil personifikaci národa. Dějiny našeho
národa pojal jako stylizovaný pašijový příběh s aluzemi na slova Písma.
Osnova je následující: Český národ byl po tisíc let křižován – už za
Cyrila a při zrušení Sázavy. Po staletém odporu našeho národa se v 11. a
12. století konečně podařilo Římu díky celibátu pokořit jeho ducha. Poté
následovalo upálení Mistra Jana Husa, křížové výpravy… Nakonec
nastává Velký pátek a náš národ na Golgotě, tedy na staroměstském
popravišti umírá7878Osnova celého příběhu není jednotná: Vzápětí
je uvedeno, že smrt národa nastala až Komenského Kšaftem. S okamžikem
Vzkříšení není ztotožněno pouze obrození našeho národa, ale povstání
celého lidstva v heslech Velké francouzské revoluce. a nastala doba
jeho duchovní smrti. Působení Říma při rekatolizaci bylo neméně zhoubné:
„Pracoval tu Řím kulturně. Chrámy stavěl, ale za peníze naše, naším
umem a z našich mozolů, jako bašty své moci. Kněze světil, ale světili
je biskupové cizí. Víru kázal a náboženství, ale náboženství ne božské,
nýbrž římské, a místo Boha papeže, jeho náměstka. I školy dal. Ale jen
proto, aby v nich vědu bral a ducha klestil. I korunu královskou. Aby
měl o jednoho poddaného víc a mezi národy zase jednoho poplatníka.
Řekl-li však někdy národ některé z těchto ‚ale‘, už letěl otrávený šíp
klatby proti národu, a za ním i vojska a misie. Oh, misie! Poručil Pán:
‚Jdouce učte!‘ a ne ‚balamuťte!‘ – ‚Učte je lásce!‘ a ne ‚Štvěte!‘ –
‚Břímě mé je sladké a jho lehké,‘ a oni učinili z Pána strašáka na děti,
mladé i staré, z jeho kříže krucifix hrůzy, z lásky děs, ze života
hřích, z Boha příšeru. A hřích do hříchu a samý hřích. Shrbila se bedra
národa, skroutila se jeho duše, zapomněl Čech i Slovák, že je člověk,
svůj ztratil charakter, stal se z něho pokorný poddaný, patolízal –
nebo hulvát.“7979FARSKÝ, Karel. Náš kříž a naše vzkříšení.
Český zápas . 2. 4. 1920, III., č. 11, s. 1.
Řada podobně exaltovaných článků Českého zápasu nás přesvědčí, že
Farského fanatismus nebyl u Církve československé výjimkou. Uveďme opět
několik příkladů: Na táboru lidu na Zlíchově řečník prohlašoval, že
„český člověk nemůže býti členem té církve, která náš národ vždy, až za
hrob nenáviděla, a kdyby ještě dnes měla moc jako za Rakouska, že by
klidně upalovala na hranici ty, kteří otevřeně bezbožnost
římsko-katolickou potírají.“8080Ze Zlíchova. Český zápas .
24. 9. 1920, III., č. 36, s. 4. Energický československý duchovní
Josef Lugr z Vetlé dne 20. února 1921 v Trávčicích u Terezína „poukázal,
že církev řím. není církví Kristovou, jak na zcestí zašla za dobu 1900
let. Chceme-li Krista – tam jej nenajdeme, tam nenávist a msta místo
jeho lásky – tam není místo pro věřícího člověka, jen pro duševní
lenochy a ospalce.“8181Kdo chceš přestoupiti k církvi
československé. Český zápas . 18. 3. 1920, III., č. 11, s. 6.
Vzájemný poměr s katolickou církví byl skutečně vysoce konfliktní, takže
přerůstal i v různé násilné střety v podobě inzultací katolických kněží
(např. na schůzích nebo při bojích o kostely) nebo násilných vniknutí do
katolických kostelů. Seznam ani kvantifikace incidentů nebyly dosud
podány. Je to právě boj o užívání katolických kostelů Církví
československou, který propůjčil Církvi československé výjimečné
postavení mezi odpůrci katolické církve. Odehrával se v roce 1920-1921
a později dozníval.8282MAREK, Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný.
Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2007, s. 210. Podle
údajů Zemské politické správy z roku 1927 Československá církev užívala
v Československu 158 objektů římskokatolické církve.8383TAMTÉŽ,
s. 211. Dispoziční právo k římskokatolickým kostelům ovšem patřilo
dle právního řádu právě římskokatolické církvi, bez ohledu na to, zda
měla v nějaké obci většinu, a ta také měla právo nepovolit jejich
užívání církvi, kterou považovala za schizmatickou sektu.8484KADEŘÁVEK,
Václav a Zdeněk TRTÍK. Život a víra ThDr. Karla Farského .
Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982, s. 59. Církev
československá si přesto na katolické kostely dělala nárok, někde si
ho vynucovala i pomocí nátlaku.8585„Poněvadž místní kostely a fary
jsou pro občanstvo a ne občanstvo pro ně, činíme si samozřejmé nároky
na jich spoluužívání všude tam, kde počet našich příslušníků činí
20%, t. j. pětinu občanstva; kde přestoupí k nám 60%, t. j. tři
pětiny občanstva, žádáme kostel i faru do vlastní správy i jsme
navzájem ochotni římsko-katolické církvi ponechati simultanní
používání církevních objektů a jmění. Kde by se správa
římsko-katolická proti spravedlivému tomuto našemu požadavku bránila,
budiž použito zakročení bytového úřadu. Příslušné kruhy
římsko-katolické ujišťujeme, že si tyto své požadavky prosadíme ne
během let, nýbrž velmi záhy.“ (Z ústředního výboru církve čsl.
Český zápas . 23. 4. 1920, III., č. 14, s. 6.) Mezi incidenty
je významná aféra v Litovli z podzimu 1920 a zimy 1921, kdy došlo k
vniknutí stoupenců Církve československé do katolického kostela
a k několika vlnám veřejných nepokojů velkého rozsahu, kvůli kterým
musela v Litovli zasáhnout vojenská jednotka o síle 200 mužů.8686MAREK,
Pavel. Emil Dlouhý-Pokorný. Brno: Centrum pro studium
demokracie a kultury, 2007, s. 216. V Rousínově zbili příslušníci
Církve československé pěstmi i holemi kněze, který je chtěl vykázat
z kostela, když v něm chtěli konat svou mši.8787JAN KRŠKO.
Rousínov v obraze náboženských konfliktů po rozpadu habsburské
monarchie. Rakovnický historický sborník . 2000, roč. 1, s.
49–66. Jsou však doloženy i případy násilí z druhé strany: „V
Českých Budějovicích kněz církve československé byl kamenován u oltáře,
zfanatizovaný dav spílal věřícím a urážel jejich náboženské přesvědčení.
Ve Dvoře Králové napadl katolický děkan kněze církve československé při
konání bohoslužeb, v organizované akci věřícím byla házena sůl do
očí.“8888KADEŘÁVEK, Václav a Zdeněk TRTÍK. Život a víra
ThDr. Karla Farského . Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1982,
s. 60.
Stanovisko katolické církve bylo z kanonického hlediska pochopitelně
jednoznačné – založením církve bylo spáchán schizma a jeho původci
byli exkomunikováni. O stanovisku katolické církve k Církvi
československé nás nejvýrazněji a nejstručněji poučí exkomunikační
dekret Nejvyšší kongregace Posvátného oficia, který je sice
církevně-právním výnosem, ale v jeho úvodu nalezneme tato silná slova:
„Od prvního století křesťanského až ke dvacátému viděla církev katolická
schismat a heresí dlouhou řadu. Žádná z nich nebyla tak ubohá jako
poslední.“8989SOkA Mělník, FÚ Mělník, Pokyny a nařízení státních
i církevních orgánů, bez inv. č., sbírka pastýřských listů, dekret
Svaté kongregace Posvátného oficia z 15. ledna 1920. Vysvětlení ovšem
chybí, a tak se lze ptát, zda máme tento odsudek brát spíše jako
nadsazenou rétorickou figuru, či zda skutečně jeho autor (Aloisius
Castellano, notář kongregace) mohl pouhý týden po vzniku Církve
československé tvrdit, že se v celých dlouhých církevních dějinách
nevyskytlo nic ubožejšího. V každém případě je toto vyjádření velmi
závažné.
Z osobností stojících mimo řady katolické hierarchie či katolickou
církev ovlivnili veřejné mínění zvláště Josef Pekař a Josef Šusta, kteří
se téměř okamžitě vyjádřili kritické stanovisko vůči Církve
československé. Podle Jaroslava Kadlece bylo do značné míry právě jejich
dílem, že vystupování z římskokatolické církve nenabylo většího
rozsahu.9090Kadlec toto tvrzení nijak nedokládá. KADLEC, Jaroslav.
Přehled českých církevních dějin 2. Praha: Zvon, 1991, s. 242.
Intenzita, s jakou Právo národa polemizovalo s Pekařem,
nasvědčuje, že Kadlecův názor je správný.9191Odpověď k
pastýřskému listu. Právo národa. 1. 2. 1920, III., číslo 3, s.
1-5. Reprodukujme zde Pekařův text, který vzbudil větší odezvu. Pekař
tvrdil, že náboženský rozpor uškodí Československu ve vztazích
s katolickými státy (Polsko, Francie) a oslabí ho i vnitřně – Němci a
Maďaři budou rádi, že se Češi přou mezi sebou, Maďaři pak budou těžit i
z toho, že protikatolický boj ochladí loajalitu Slováků k republice. V
naší společnosti dojde ke konfliktům a náboženství bude zpolitizováno.
Dále se Pekař domnívá, že nová církev nemá naději na úspěch, protože
současná doba není náboženská a lidé jsou zaujati materiálními a
sociálními starostmi. Tvrdí dále, že hnutí je povrchní a láká nové
stoupence hlavně na náboženskou snadnost. Konečně Pekař tvrdí, že si je
jako historik vědom toho, že katolická církev učinila mnoho špatného,
avšak že mnohdy bylo její působení naopak pozitivní.9292PEKAŘ,
Josef. O nové církvi československé. Národní politika , 13.
ledna 1920, XXXVIII., č. 13, s. 1, dostupné z:
http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowIssue.do?id=836890 [cit. 20.
6. 2014].
Z hlediska vztahu s inteligencí byla Církev československá poměrně
pasivní a Ferdinand Peroutka tento stav glosuje následovně: „Její zrod
byl největším jejím výkonem. Stala se tichou součástkou českého života.
Nikdy neměla bohoslovců, kteří by si mohli činit nárok na velikost.
(…) Ani pro kulturní život národa neznamenala nic. Neměla vlivu
na filozofii, nepřinesla žádného nového sociálního pojetí, nenašla
významného spisovatele, který by se k ní připojil, naplněn její
ideologií, a jehož prostřednictvím by se obrazila v duchovním tvoření
národa.“9393PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu . III.,
1920. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 901.
Závěrem shrňme, že Církev československá byla novou církví mající sice
návaznost na církev katolickou, ale současně se od ní zásadně
nábožensky odlišující a vystupující vůči ní nepřátelsky. Oslovovala své
příznivce zvláště českým jazykem při bohoslužbách.
Českobratrská církev
evangelická
S Církví československou sdílí Českobratrská církev evangelická některé
rysy: I ona kladla velký důraz na národní minulost a národní identitu ve
vyhraněném protikatolickém zaměření (bez projevů ekumenismu), i v jejím
případě se setkáme s nejednotnou věroukou a konečně i zde jde o novou
organizaci. Evangelická církev však navazovala na dlouhou protestantskou
tradici, byla do jisté míry i pokračováním české reformace a její vznik
byl připravován již před první světovou válkou.
Tolerančním patentem Josefa II. byla v Čechách povolena pouze dvě
nekatolická vyznání: augsburské (luterské) a helvetské (kalvinistické,
reformované), takže čeští evangelíci se museli přihlásit k jedné z
těchto konfesí. V průběhu 19. století však s různou intenzitou trvala
vzpomínka na českou reformaci – na podobojí a Jednotu bratrskou. Vznik
Českobratrské církve evangelické, k němuž došlo 17. prosince
1918,9494Stalo se tak na generálním sněmu, obeslaném 122 ze 139
sborů. ŘÍČAN, Rudolf. Jak došlo k sjednocení českých církví
augsburského vyznání a helvetského vyznání roku 1918. In: Církev
v proměnách času . Praha: Kalich, 1969, s. 9-15, s. 12. Do církve se
ovšem připojily všechny české sbory augsburského ani helvetského
vyznání. Definitivní název „Českobratrská církev evangelická“ byl
přijat až v roce 1919. TAMTÉŽ, s. 14. Mezi zakladatelskými sbory
převažovaly reformované (89 sborů oproti 28 luterským). DOBIÁŠ, F. M.
Sociologická struktura našich sborů. In: Církev v proměnách
času . Praha: Kalich, 1969, s. 45-52, s. 48. v sobě zahrnoval tři
momenty: 1) vyčlenění českých evangelíků od německých, 2) sloučení
kalvinistických a luterských sborů, 3) přihlášení se k české reformaci.
Tyto události byly ovšem vyústěním delšího vývoje. Oddělení českých
a německých věřících se částečně uskutečnilo už roku 1900, přičemž
iniciativa přišla od německých luteránů, kteří si vymohli vlastní
superintendenci, načež čeští věřící prohlásili Českou konfesi za
rovnocennou s augsburskou.9595ŘÍČAN, Rudolf. Jak došlo k
sjednocení českých církví augsburského vyznání a helvetského vyznání
roku 1918. In: Církev v proměnách času . Praha: Kalich, 1969, s.
9-15. Třebaže se do nové církve zařadily všechny národnostně české
luterské a reformované sbory, nedošlo ke sjednocení všech českých
protestantů. Mimo zůstala stát ochranovská Jednota bratrská, stejně tak
i protestanti ze Slovenska a Slezska.9696ŠOUREK, Miloš. Úsilí o
sblížení mezi církvemi. In: Církev v proměnách času . Praha:
Kalich, 1969, s. 53-63, s. 55.
Je pravda, že Českobratrská církev evangelická hodnotila katolictví
národní optikou, stejný přístup však uplatnila i vůči své vlastní
minulosti. O tom svědčí výmluvná citace: „Přestáváme býti Luterány,
přestáváme býti i Kalvíny a stáváme se českými lidmi,
Bratřími.“9797URBANEC, Jaromír. O umění a českobratrské
bohoslužbě v duchu Komenského. Kostnické jiskry . 10. 2. 1921,
III., č. 6, s. 33. Neodvažujeme se tvrdit, že tato slova byla
charakteristická pro celou církev té doby. Českobratrská církev
evangelická se skutečně od svých kořenů do jisté míry odvrátila, protože
za věroučný základ přijala místo původních vyznání Českou a Bratrskou
konfesi. Teprve roku 1945 k nim připojila konfese Augsburskou a Druhou
helvetskou.9898FILIPI, Pavel. Křesťanstvo: 4. dopl. vyd.
Brno: Centrum demokracie a kultury, 2012, s. 181.
Je pochopitelné, že pro evangelickou identitu měla velký význam
pobělohorská rekatolizace. Ještě roku 1938, v předvečer světové války,
si kazatel Stanislav Klíma ve svých pamětech povzdechl: „Náš odvěký
nepřítel Řím horečně pracuje na novém ujařmení českých duší. Jeho
‚katolická akce‘ není nepodobna práci jesuitů, když přišli roku 1556 po
prvé do Čech. Kam jejich práce přivedla český národ po 64 letech, může
poznati každý z historie. Zdá se, že by i dnes chtěli náš národ přivésti
k témuž cíli.“9999KLÍMA, Stanislav. Za prapor s kalichem .
Praha: Kalich, 1938, s. 123. A jinde lituje: „Kde jsme mohli dnes
být, kdyby nit našeho národního vývoje nebyla násilím přetržena na Bílé
hoře? Pobělohorské pokatoličtění našeho národa znamená pro nás nejen
třistaletý hluboký úpadek, ale i třistaleté zpoždění za jinými národy
evropskými.“100100TAMTÉŽ, s. 28.
Výchozí pozice Českobratrské církve evangelické byla ve srovnání s
Církví československou méně výhodná. Evangeličtí duchovní si nemohli
připravit předem půdu působením na katolíky v roli katolických kněží,
tak jak to činili v době Jednoty katolického duchovenstva a Klubu
reformních kněží budoucí hlasatelé československého náboženství,
neexistovala tu kontinuita s katolictvím, rovněž v evangelické církvi
nebyl zaznamenán případ boje o kostely, a to všechno činilo Církev
československou relativně silnější, což nakonec prokázalo sčítání lidu
(výsledky viz níže). Českobratrská církev evangelická sice mohla
získávat oblibu jako dědička české reformace, ale ani to jí zřejmě
nepropůjčilo nějakou zvláštní atraktivitu, protože hrdinů české
reformace (zvláště Mistra Jana Husa) se ve stejné míře dovolávala i
Církev československá a také Volná myšlenka (viz níže).
Projevy Českobratrské církve evangelické v přestupovém hnutí zde budou
zkoumány na základě církevního týdeníku Kostnické jiskry .
Samostatný rozbor si zasluhuje článek „Čím nám bude rok 1921?“ Karla
Anderleho z 3. února 1921, jelikož výjimečně zřetelně popisuje
spolupráci evangelické církve se skupinami mimo její hranice. Je z něj
patrné, že evangelictví se chtělo stát vůdčí náboženskou silou: „Cítím,
že naše zodpovědnost je v této chvíli nesmírná, po staletích máme se
zase státi duševními vůdci národa. (…) Stále slyším Masarykova
slova k zástupcům evang. církví, kteří jej uvítali při příjezdu do Prahy
r. 1918: ‚Neste lidu živé náboženství.“‘ Anderle se dále věnuje otázce
spolupráce s Volnou myšlenkou. Tvrdí, že Volná myšlenka se nestaví
nepřátelsky proti náboženství a že mnozí její členové nejsou ateisté
(skutečné ateisty je prý třeba hledat mezi matrikovými katolíky),
naopak je třeba ocenit výchovný význam Volné myšlenky: „[Volná
myšlenka] nechce tolika masu nevěřících odpoutávat od církve, ale chce
je také vychovávat, vésti a mravně zušlechťovati.“ Oceňuje, že Volná
myšlenka ve spolupráci se sdružením bezvěrců sociální demokracie dbá na
výchovu mládeže, takže jim poskytuje náhradu za nábožensko-mravní
výchovu. Vedle toho Anderle připomíná, že hledí s nadějí na stejné úsilí
ze strany Církve československé. Korunou článku je závěrečné vyjádření
naděje, že se podaří „spojenými silami vytvořiti typ nového českého
člověka, jenž, vychován na tradicích českobratrských, bude jménu českému
ku cti a lidstvu ku prospěchu.“101101ANDERLE, Karel. Čím nám bude
rok 1921?. Kostnické jiskry . 3. 3. 1921, III., č. 5, s. 27-28.
Uvedený článek pravděpodobně nebyl typickým, prohlásit Volnou myšlenku
za spolupracovníka v českobratrských tradicích bylo poměrně radikální či
provokativní, nicméně je z něj zřejmé, že Českobratrská církev
evangelická vkládala do sčítání lidu velké naděje.
V následujícím vydání z 10. února byla katolická církev prohlášena za
nepřítele: „Den se přiblížil, kdy se mohou a mají čeští lidé
vzpamatovati a provésti důsledky svého vnitřního poměru k římskému
katolicismu, který je od tisíciletí větším menším nepřítelem politickým
i kulturním našeho národa, a poctivě z něho odejít! Jestliže se tito
čeští lidé vzpamatují a uvědomí si před sčítáním tuto svou čestnou
povinnost, pak toto naše prvé sčítání bude znamenat i po mravní stránce
ohromný národní zisk.“102102„jbš.“…den se přiblížil…
Kostnické jiskry . 10. 2. 1921, III. č. 6, s. 33.
Českobratrská církev evangelická sdílela s Církví československou, ale i
Volnou myšlenkou velmi podobný pohled na katolickou církev. Dodejme, že
stejným, ba ještě výraznějším způsobem jako Kostnické jiskry promlouvalo
„Bratrstvo“, evangelický týdeník pro mládež: „O to tu především jde při
celém národě našem i při tobě, drahá mládeži, čí chceš býti, s kým chceš
jíti. Lid náš namnoze ve všech třídách svých slouží modlám, ať
internacionály černé, Říma, ať internacionály žluté zlatého telete,
a skáče a tančí a šílí v rozpustilém prostopášném, smysly rozněcujícím
reji, jako Izrael pod horou Sinai. Tak se odvděčuje lid náš svému Bohu
za vysvobození z Habsburského Egypta a připravuje si tak zkázu jistou. A
ty milá mládeži? Modlaříš s lidem naším a jsi žádostivá požitků jeho
poskvrňujících, či nikoli?“103103S kým? Bratrstvo . 15. 2.
1921, III., č. 2, s. 2-3.
Shrnutí: Českobratrská církev evangelická byla náboženskou organizací,
která se utvořila na prahu nového státu. Hlásila se k české reformační
minulosti a navazovala na ni. Přestupového hnutí se účastnila aktivně,
ale nezískala v něm mnoho, pravděpodobně i kvůli méně výhodné
startovací pozici. Ochotně spolupracovala s jinými protikatolickými
silami.
Volná myšlenka
Volná myšlenka byla prominentním zástupcem bezvěreckého hnutí. Jako
česká sekce mezinárodní organizace Volné myšlenky byla oficiálně
založena roku 1906, ale navazovala na starší spolky, zakládané již od
70. let 19. století a rušené státní mocí.104104KUDLÁČ, Antonín K. K.
Příběh(y) Volné myšlenky . Praha: Lidové noviny, 2005, s. 15,
20. Následně byla roku 1915 úředně zrušena a v roce 1918 byla záhy po
převratu obnovena.105105TAMTÉŽ, s. 41, 52. Protiklerikální boj byl
stálou součástí činnosti i jiných subjektů, zvláště pak sociální
demokracie, ale Volná myšlenka se od ní odlišovala svou apolitičností,
později ovšem zpochybňovanou.106106TAMTÉŽ, s. 73. Myšlenková náplň
této organizace nebyla uniformní, následující výklad si proto nemůže
činit nárok na úplnost.
V rámci Volné myšlenky bylo usilováno o poměrně široký konglomerát cílů:
Jmenujme alespoň dosažení odluky státu a církve, zrušení povinné výuky
náboženství ve školách, legalizaci kremace, ale i otázky
feminismu.107107Feminismu se rámci Volné myšlenky věnovala např.
poslankyně Luisa Landová-Štychová. TAMTÉŽ, s. 58. Třecí plochou s
katolickým náboženstvím bylo také abstinenční hnutí, které fungovalo v
rámci Volné myšlenky.108108TAMTÉŽ, s. 98.
Na počátku první republiky měla Volná myšlenka 187 místních sdružení a
přes osm tisíc členů (v roce 1923 dokonce přes 22 tisíc).109109NEŠPOR,
Zdeněk R. et al. Náboženství v 19. století . Praha: Scriptorium,
2010, s. 275. Jelikož se v tomto případě nejednalo o církev, ale o
osvětové sdružení, je to mnoho. Volná myšlenka provozovala také čilou
publikační činnost a mezi lety 1918 a 1938 vydala dle elektronického
katalogu Národní knihovny České republiky 238 titulů. Vydávala také
řadu periodik.
Deklarovaným záměrem (vyjadřovaným samým názvem) bylo odstranění
jakýchkoliv překážek, které by se stavěly proti svobodnému užívání
rozumu, zvláště pak proti vědeckému myšlení. Striktně vzato Volná
myšlenka nebyla doktrínou, ale metodou . Kudláč upozorňuje na dvě
odlišná sebepojetí volného myslitelství: Širší chápání chtělo bojovat
proti „klerikalismu“, ovšem náboženství jako takovému přiznávalo právo
na existenci (doklad toho viz níže), užší chápání bylo uvědoměle
ateistické.110110KUDLÁČ, Antonín K. K. Příběh(y) Volné
myšlenky . Praha: Lidové noviny, 2005, s. 43-44. Podle Nešpora
„značná část české společnosti“ dávala přednost právě spíše „volnějšímu
volnému myslitelství“, striktní ateismus pak nepřevažoval ani mezi
členy Volné myšlenky.111111NEŠPOR, Zdeněk R. et al.
Náboženství v 19. století . Praha: Scriptorium, 2010, s. 276.
Vhodným pramenem k poznání identity Volné myšlenky je spisek Theodora
Bartoška „Co je Volná myšlenka?“ z roku 1914. Autor vidí kořeny
volného myslitelství i v české reformaci: „Předchůdci Volné Myšlenky
dnešní jsou všichni ti, kdož svojí myšlenkou, kdo svoji prací rozmnožili
někdy kulturní statky lidstva, ať velkolepými objevy a činy, jimiž
vepsali se v paměť věků, anebo drobnou mravenčí prací bezejmenných,
jsou dále předchůdci našimi ti, kteří pro svobodu myšlení a svědomí
trpěli a mřeli v žalářích, na křížích, v arenách, v plamenech inkvisice
nebo na novodobých popravištích. Jako Čechové cítíme ovšem souvislost
svoji především se svými českými předky, s velikou dobou svých předků
husitských a českobratrských, jejichž úsilí o uskutečnění ‚božího
zákona‘ je nám podstatou svojí, proměníme-li kolorit dobový, totožno s
dnešním naším voláním po opravdovosti života a všeobecné sociální
spravedlnosti.“112112BARTOŠEK, Theodor. Co je Volná
Myšlenka? . Praha: Nakladatelství „Volné Myšlenky“, [1914], s. 5.
Dle Bartoškova názoru měla Volná myšlenka působit pro mravní pokrok
lidstva.113113TAMTÉŽ, s. 10. Základem spisu je idea myšlenkového a
mravního evolucionismu, takže ačkoliv je dnes náboženství již
překonané, ve starších etapách společenského vývoje přinášela církev v
relativním smyslu cenné mravní podněty.114114TAMTÉŽ, s. 9. Výše
bylo poukázáno, že zásada náboženského vývoje byla zásadou teologie
Církve československé, takže v tomto smyslu tu lze vidět společný bod.
Bartošek se přímo zastává některých křesťanů: Ti z nich, kteří jsou ve
své opožděné víře upřímní, jsou vlastně nejbližšími spolupracovníky
Volné myšlenky, kdežto skutečným odpůrcem je právě pouze „reakce, celý
ten dožívající středověk, jehož výkonným orgánem je dnešní
šlechticko-klerikální byrokracie“.115115TAMTÉŽ, s. 12, 15.
Reprezentantem Volné myšlenky ve vládě a v Národním shromáždění byli
zvláště Gustav Habrman (sociální demokracie), ministr školství, a
Theodor Bartošek, poslanec za Československou stranu socialistickou.
Ministr Habrman vydal už v listopadu 1918 výnos, podle něhož je účast
na náboženských úkonech v průběhu vyučování dobrovolná,116116PEROUTKA,
Ferdinand. Budování státu . I., 1918-1919. 3. vyd. Praha: Lidové
noviny, 1991, s. 209. následujícího roku redukoval hodinovou dotaci
výuky náboženství na středních školách a umožnil odstraňování křížů ze
tříd.117117TAMTÉŽ. Theodor Bartošek hájil pomocí interpelací zájmy
nevěřících občanů a angažoval se zvláště v rámci přestupového hnutí,
když navrhoval, aby z výsledků sčítání lidu byly vyvozeny důsledky v
oblasti státních výdajů na církve.118118Národní shromáždění
republiky Československé, Poslanecká sněmovna, tisk 1521, Návrh
poslance Dra. Th. Bartoška a spol. aby vzhledem k výsledkům sčítání
lidu byla zákonem nově upravena otázka příspěvků pro účely církevní z
prostředků státních a veřejnoprávních korporací, dostupné
z: http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1521_00.htm [cit. 14.
6. 2014]
Samostatnou otázkou je pak kooperace Volné myšlenky s nekatolickými
církvemi v tažení proti katolické církvi. Lze na ni nahlížet jako na
určitou kuriozitu,119119Srov. např. Peroutkův výrok: „Pracovali
[ČCE] ruku v ruce s Volnou myšlenkou, ačkoliv by v ní spíše měli
vidět nepřítele, neboť toto hnutí sahá stejně nemilosrdně na jejich
základní pravdy jako na katolické.“ PEROUTKA, Ferdinand.
Budování státu . I., 1918-1919. 3. vyd. Praha: Lidové noviny,
1991, s. 276. pokud však chápeme přestupové hnutí v první řadě jako
odpor proti společnému nepříteli, pak v ní není vnitřní rozpor.
Spolupráce mezi Církví československou, Českobratrskou církví
evangelickou a Volnou myšlenkou byla navázána již 27. února 1920, kdy
tyto organizace vydaly společné provolání vyzývající k výstupu z církve,
v němž bylo deklarováno: „Po pěti stoletích našich pohnutých dějin, do
kterých zasáhl Řím tak ničivou rukou, jest i na nynějším pokolení
osvobozených Čechů, aby se vymanili z tísnivého objetí téže církve
římsko-katolické, do které byli před 300 lety násilím zpět vehnáni.
Vědomy jsou ohromné důležitosti takového převratu v hlavách a srdcích,
který má býti nutně spojen s převratem politickým, šťastně proti vůli
Říma provedeným, sdružily se podepsané korporace přes všechny
jiné rozdíly jednotné v lásce k národu a jeho svobodám , ke společné
akci, aby pohnuly československý lid k tomuto kroku.“120120Lidu
československému. Právo národa. 27. 2. 1920, III., č. 5, s. 1.
(viz příloha 2)
Jednání Volné myšlenky v průběhu přestupového hnutí není v literatuře
zachyceno, Kudláč udává pouze, že se v ní Volná myšlenka spojila s
jinými ateisty a vytvořila Akční výbor pro odluku církve od státu, v
jehož rámci byla agitace vedena.121121KUDLÁČ, Antonín K. K.
Příběh(y) Volné myšlenky . Praha: Lidové noviny, 2005, s. 74.
Dále jsme odkázáni na prameny, a sice na týdeník Volná Myšlenka ,
který poskytuje bohaté informace.
Na pořádání agitačních akcí byly v místních organizacích pořádány
sbírky.122122Volná Myšlenka . 23. 1. 1921, XII., č. 4, s. 7.
Prvním agitačním prostředkem bylo sestavení a distribuce slavnostního
provolání (uveřejněného 16. ledna 1921, přepis viz příloha 1) na plakátu
velikosti 47×63 cm. Jeho formulace se příliš neodlišuje od ostatních
agitačních provolání v této práci zmíněné, jako typický reprezentant
svého druhu je jeho plné znění uvedeno v příloze. Místní sdružení byla
vyzvána, aby zajistila umístění těchto plakátů na nejrůznějších
veřejných místech.123123Ku sčítání lidu! Volná Myšlenka. 23.
1. 1921, XII., č. 4, s. 5. Kromě toho byla vyzvána obecní
zastupitelstva, aby sama občanstvu tyto plakáty doporučila. Nevíme, v
kolika procentech měst se obecní zastupitelstvo skutečně k akci
připojilo,124124Je to doloženo v Jindřichově Hradci a v Říčanech.
Proti Římu. Volná Myšlenka. 13. 2. 1921, XII., č. 7, s. 6. ale
například v Pardubicích vydala městská rada vlastní, jinak stylizovaný,
projev.125125Projev městské rady v Pardubicích k nastávajícímu
sčítání lidu. Volná Myšlenka. 6. 2. 1921, XII., č. 6, s. 6.
Volná myšlenka současně vydávala i jiné propagační tiskoviny a plakáty
– například otevřený list arcibiskupovi Kordačovi jako odpověď na
satiru lidoveckého tisku (příloha 3) byl rovněž rozšiřován ve formě
plakátů téže velikosti.126126Otevřený list arcibiskupu církve
římsko-katolické Fr. Kordačovi. Volná Myšlenka , 30. 1. 1921,
XII., č. 5, s. 2.
V některých městech (např. Plzni) byly Volnou myšlenkou zřizovány
„kanceláře pro vystupování z církve“. Jejich činnost byla velmi prostá
a organizačně nenáročná (šlo o přijímání jednoho typu úředního
formuláře), proto bylo Volnou myšlenkou doporučováno, aby byly
zřizovány všude. V Plzni o služby těchto kanceláří projevili velký
zájem, snad i proto, že Volná myšlenka poskytovala služby pravděpodobně
zdarma, a tak mohli zájemci ušetřit na ceně za tiskopis (30 haléřů) a
poštovné.127127Zřiďte všude kanceláře pro výstup z církve!
Volná Myšlenka. 30. 1. 1921, XII., č. 5, s. 5. Na Kladně pak
„komise bezvěrců“ uskutečnily agitaci dům od domu.128128Místním
sdružením a důvěrníkům! Volná Myšlenka . 30. 1. 1921, XII., č.
5, s. 7.
Další akcí, tentokrát se neobracejí k masám, bylo oslovování „všech
vynikajících českých lidí, poslanců, senátorů, učenců, umělců, literátů
a veřejných pracovníků“ prostřednictvím osobních dopisů ze dne 25.
ledna. Tito jednotlivci byli vyzváni k opuštění „stáda Koniášova“. K
dopisu byl přiložen tiskopis a Volná myšlenka se nabídla, že „v případě,
že byste si přál, abychom celou proceduru očištění se Vašeho od jedu z
Judee provedli sami, račte nám vyplněný tiskopis zaslati a milerádi vše
obstaráme.“ Současně byl adresát žádán, aby, pokud si výstup z církve
s politickou správou vyřídí sám, o tomto činu Volnou myšlenku uvědomil a
dovolil jí zveřejnit zprávu o něm tiskem.129129Ke sčítání lidu.
Volná Myšlenka. 30. 1. 1921, XII., č. 5, s. 3.
Co se týče způsobu, jímž Volná myšlenka skrze svůj tisk tematizovala
přestupové hnutí, vlastním argumentem Volné myšlenky, v jiných pramenech
nenalezeným, je redakční článek z 13. února, v němž byli čtenáři
ujišťováni, že po sčítání lidu dojde v důsledku živelného lidového hnutí
k úpravě legislativy, podle níž budou na provoz církví nuceni platit
pouze ti, kdo jsou jejími příslušníky.130130Těžisko se přesunuje.
Volná myšlenka. 13. 2. 1921, XII., č. 7, s. 1.
V době sčítání nejvíce zaměstnávala redakci Volné Myšlenky polemika s
Josefem Pekařem o jeho článku v Národní politice z 8. února
1921.131131PEKAŘ, Josef. Ve vážné chvíli. Národní politika .
1921, XXXIX, č. 38, s. 1-2. Dostupné z:
http://kramerius.nkp.cz/kramerius/PShowPageDoc.do?id=7996077&idpi=13805438.
Pekař v této stati zopakoval některé argumenty z výše zmiňovaného
článku proti Církvi československé (tvrdil, že náboženský rozkol by
oslabil národní jednotu a poškodil by Československo v zahraničí, a
připomenul, že působení katolické církve bylo i pozitivní – v tomto
argumentu se zaštítil Palackým a Denisem). K nim připojil názor, že
matrikoví katolíci, ač mají svébytné názory na náboženství, přece
nejsou nábožensky mrtvi úplně, ale s katolickou církví jsou spojeni
alespoň jakýmsi posvátným citem a mohou od ní čerpat útěchu v těžkých
životních chvílích. Chtít je násilím o toto vše hromadně připravovat by
bylo „bolševictví, v methodě i praxi“. V katolické církvi by podle
Pekaře bylo vhodné setrvat alespoň z piety k víře předků i ke
„starobylosti a kulturní váze církve“. Pekař o sobě dokonce výslovně
napsal, že je matrikovým katolíkem a že se při sčítání zapíše jako
katolík.
Pekařův článek je v období před přestupovým hnutím skutečnou raritou a
názor, že by snad katolická církev měla požívat i úcty kvůli svým
kulturním hodnotám, se v pramenech této diplomové práce jinde nevyskytl.
Představení matrikového katolictví jako pozitivní hodnoty a ztotožnění
se s ním je úplným protikladem přestupového hnutí. S Pekařem bylo ve
Volné Myšlence následně polemizováno se zdaleka největší
intenzitou,132132Pozornost tu byla věnována v jednom případě i
Viktoru Dykovi, který si stěžoval na to, že přestupové hnutí je
zpolitizováno. DYK, Viktor. Skalpy. Národní listy . 1921, roč.
61, č. 42, s. 1. Dostupné z:
http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/7988104 [cit. 20. 6.
2014]. Polemika: Naše inteligence a otázka církevní příslušnosti při
sčítání lidu. Volná Myšlenka . 1921, XII, č. 9, s. 2. z čehož
lze oprávněně nabýt dojmu, že Pekař byl vůbec nejslyšitelnějším
odpůrcem přestupového hnutí (nepočítáme-li v to katolický tisk, který
nebyl pro antiklerikální kruhy diskusním partnerem). Velmi podobně jako
Volná Myšlenka na Pekařovo vystoupení reagovaly i Kostnické jiskry,
které věnovaly polemice s ním mnoho prostoru v čísle 8 (24. února) i v
následujících vydáních.
Shrňme, že Volná myšlenka byla bezvěreckým hnutím obracejícím se v první
řadě proti překážkám stavěným do cesty svobodnému myšlení. Hlásila se k
husitské a českobratrské minulosti a spolupracovala i s Církví
československou a Českobratrskou církví evangelickou.
Sčítání lidu v roce
1921
Sčítání bylo na celém území provedeno dne 15. února 1921. Proticírkevní
agitátoři považovali vystoupení z církve za symbolický úkon, za veřejnou
deklaraci toho, že se československý občan vyvázal z římského otroctví a
že uvedl svůj vnější a veřejný postoj v soulad se svým smýšlením. Emil
Dlouhý-Pokorný velmi výstižně vyjádřil, co v praxi obojakost
obyvatelstva znamenala: „Vizte Husův pomník! Otřáslo se jím panství
Říma? Nikoliv! Alespoň 80% římských katolíků – Čechů (byť i jen
matričních) pomník ten postavilo, chodí kolem něho, shromažďují se u
něho při různých příležitostech národních a při tom dávají děti své
křtíti římským kněžím, posílají je na náboženství římským kněžím, kteří
učí dítky – tu budoucnost národa – že Hus byl arcikacíř, po právu
upálen, Komenský arcikacíř, po právu ze země vyhnán, Bílá Hora že byla
naše štěstí, Husovo vystoupení naše neštěstí, až Pepíčkové, Toníčkové,
Libušky a Věrušky našich Husitů to hezky odříkávají, mají z toho říkání
římského jedničku a husitští jich rodičové mají z toho všeho radost.
Naši husitští Sokolové a ostatní pokrokovci se dávají římsky oddat,
římský kněz je doprovází na cestu poslední s ‚Requiem aeternam‘ jako za
dob Koniášů, Marradasů, don Huertů, Michnů, Slavatů,
Martiniců…“133133DLOUHÝ-POKORNÝ, Emil. Mohyly či stolečky?
Český zápas . 8. 10. 1920, III., č. 38, s. 2.
Mimo vyznání byla vzhledem k silné německé menšině ve státě citlivým
údajem i národnost. V pramenech, z nichž tato práce čerpá, však nebyla
zaznamenána žádná výzva, aby se čtenáři nestyděli přiznat k české
národnosti, zatímco v roce 1930 již doložena je.134134Mělník byl
sice českým městem, německý živel byl silný v nedalekém Štětí. V roce
1930 mělnický sokolský oběžník vyzýval: „Poučováním příslušníků našeho
národa o významu pravdivého a neohroženého přiznání k naší národnosti,
jakož i ochranou jich před mravním i hospodářským nátlakem, a to
zvláště v krajích národnostně smíšených, přičiníme se o to, aby se
každému občanu dostalo plné možnosti přihlásiti se k své národnosti.“
SOkA Mělník, sbírky soudobé dokumentace, sbírka II., karton č. 1,
tělocvičná jednota Sokol, List tělocvičné jednoty „Sokol“ Mělník,
číslo 5, ročník VI., vydáno 1. listopadu 1930.
Metodika zjišťování náboženské příslušnosti se u obou prvorepublikových
sčítání lišila od současné praxe. Kritériem totiž byla formální
příslušnost k církvi nebo náboženské společnosti, byť i státem
neuznané. Všichni ti, kdo se nepřihlásili ke katolickému vyznání, tedy
museli již předem úředně oznámit politické správě změnu
vyznání.135135Srov. Sčítání lidu v republice Československé
ze dne 15. února 1921 . I. díl. Praha: Státní úřad statistický, Bursík
& Kohout, 1924, s. 14*. Za uvedení nesprávných údajů či maření
průběhu sčítání byla stanovena peněžitá pokuta 20 Kč až 10 000 Kč a
vedle toho nebo místo toho vězení do tří měsíců.136136Zákon o
sčítání lidu ze dne 8. dubna 1920, č. 256 Sb. z. a n., § 12, citováno
in: Sčítání lidu v republice Československé ze dne 15. února
1921 . I. díl. Praha: Státní úřad statistický, Bursík & Kohout, 1924,
s. 9* Před sčítacím komisařem nebylo ovšem třeba náboženskou
příslušnost dokládat žádným potvrzením,137137Národní shromáždění
republiky Československé, Poslanecká sněmovna, tisk 1662, Odpověď
ministra vnitra na interpelaci poslanců Dra Theodora Bartoška, Dra
Vrbenského a spol. (tisk 1594) o zjišťování bezkonfesnosti při sčítání
lidu, dostupné z
http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t1662_00.htm) [cit. 16. 6.
2014]. je proto možné, že k uvádění nesprávných údajů skutečně
docházelo. Kostnické jiskry informovaly o případech, že někteří
„úplně ve smyslu pokynů prof. Pekaře“ uváděli do rubriky vyznání:
„katolík, ale jen matrikový“, „sice římskokatolické, ale nevěřím nic“,
případně uvedli nekatolické vyznání, aniž by formálně vystoupili. Z
článku ale není zřejmé, zda šlo o excesy a kuriozity, nebo o častější
případy.138138„R.“. Ze sčítacích archů. Kostnické jiskry .
17. 3. 1921, III. (VI.), č. 11, s. 67. Lidovecký tisk sice
upozorňoval, že sčítací komisaři z řad učitelstva budou občany přímo
při sčítání přemlouvat, nebo že jsou dokonce připraveni vyplněné
tiskopisy přepisovat, ale tato zpráva – nadto z doby před
sčítáním – není nijak průkazná.139139Katolíci, na stráž při sčítání
lidu! Právo: Župní orgán Československé strany lidové pro český
severozápad. 4. 2. 1921, XV., č. 5, s. 3.
Bez ohledu na otázku přestupků činěných v průběhu sčítání je nutno
zpochybnit regulérnost postupu zjišťování náboženské příslušnosti. V
úředních instrukcích, které byly do domácností dodávány spolu se
sčítacími archy, bylo uvedeno: „U katolíků jest zvláště udati, jsou-li
to římští, českoslovenští , řečtí nebo starokatolíci.“140140Citováno
dle Úkladná léčka na katolíky! Právo: Župní orgán Československé
strany lidové pro český severozápad . 11. 2. 1921, XV., č. 6, s. 1.
Tato formulace navozovala dojem, jako kdyby Církev československá byla
pouze podskupinou katolické církve. (Totéž platí v případě
starokatolictví, které však bylo početně méně významné.) To mohlo
vyvolat mylný názor, že přihlášení se k Církvi československé se
slučuje s katolickou náboženskou identitou a že pro přihlášení se k této
církvi není třeba z katolické církve vystoupit. Je proto možné, že v
důsledku toho se někteří katolíci přihlásili za členy Církve
československé. I ve výsledcích sčítání pro jednotlivé obce byli
příslušníci Církve československé vedeni jako „českoslovenští
katolíci“,141141Srov. SOkA Mělník, Archiv města Mělník, oddíl
spisy, inv. č. 23, Protokol porad městské rady a obecního
zastupitelstva 1919-1921, zápis z 1. dubna 1921, fol. 308v-309v.
zatímco v souborném statistickém zpracování z roku 1930 už to bylo
opraveno.142142Sčítání lidu v republice Československé ze dne
15. února 1921 . I. díl. Praha: Státní úřad statistický, Bursík &
Kohout, 1924, s. 84*, tab. 84.
Výsledky sčítání
Sčítání lidu potvrdilo významné změny v náboženském vyznání
obyvatelstva, ale stejně tak i značnou územní heterogenitu. V Čechách
bylo přestupové hnutí nejsilnější: K římskokatolickému vyznání se tu
přihlásilo 78,2% obyvatelstva, 9,86% zůstalo bez vyznání, Církev
československá získala 6,56%, zatímco Českobratrská církev evangelická
pouhých 2,22%. Zisky ostatních vyznání jsou v Čechách zanedbatelné.
Československo jako celek pak mělo 85,9% římskokatolického
obyvatelstva.143143TAMTÉŽ.
V některých regionech byly výstupy z církve ještě mnohem výraznější: Ve
dvou českých soudních okresech klesl podíl katolického vyznání dokonce
pod 30%. Následující tabulka podává konfesní rozložení obyvatelstva z
těch soudních okresů vybraných z celé republiky, v nichž byla
římskokatolická církev oproti roku 1910 nejvíce oslabena (řazeno
sestupně).144144TAMTÉŽ, s. 85*, tab. 87.