Pokusme se o interpretaci výsledků. Sčítání je možno považovat za úspěch antiklerikálního hnutí v tom smyslu, že znamenalo nejzásadnější změnu počtu příslušníků katolické církve od pobělohorské rekatolizace, nadto poukázalo na dlouhodobější trend. Na druhou stranu se nepodařilo dosáhnout toho, aby se od Říma odloučila většina národa, a to ani v roce 1930. Je možno také vznést hypotézu, že u části přestoupivších došlo pouze k nahrazení matrikového katolictví matrikovou pří­slušností k československému nebo evangelickému náboženství. O tom svědčí na­příklad stesky na náboženskou vlažnost v mělnickém evangelickém sboru (viz níže).
Jsme svědky pozoruhodného jevu, že i nábožensky vlažní obyvatelé zůstali katol­ické církvi věrní, ačkoliv by pro ně byl výstup snadný, a to navzdory sociálnímu tlaku. U ostatních skupin obyvatelstva se spíše nabízí vysvětlení, že argumentace přestupo­vého hnutí nekorespondovala s jejich smýšlením. Ta totiž zřetelně vycházela z před­pokladu, že obyvatelstvo již smýšlí proticírkevně a že pouze musí uvést svou formální náboženskou příslušnost do shody se svým svědomím. Právě toto východisko je ale možno zpochybnit na základě Pekařova názoru, že i „matrikoví katolíci“ si ke kato­lické církvi zachovali jisté vnitřní pouto. Ve shodě s Pekařovým pohledem můžeme předpokládat, že většina popula­ce zůstala v římskokatolické církvi proto, že se s ní identifikovala. Abychom ale toto vysvětlení příliš negeneralizovali, musíme vzít v úvahu i opačný fakt, že totiž v komunistické straně si ještě roku 1924 polovina členů uchovala římskokatolické vy­znání,11PEROUTKA, Ferdinand. Budování státu . III., 1920. 3. vyd. Praha: Lidové noviny, 1991, s. 935. i když u nich lze o identifikaci s katolickou církví hovořit jen stěží.
Chceme-li v dokázat, že výstupy z církve v některé obci souvisely s přestupovým hnutím, pak musíme zjistit, zda se kumulovaly kolem data sčítání. V rámci této diplo­mové práce posloužila k tomuto účelu sborová statistika Českobratrské církve evange­lické.
Závěrem shrňme, že při sčítání lidu byla náboženská příslušnost nejcitlivějším údajem. Výzvy k vystoupení z církve se dotýkaly převážně Čechů, zatímco příslušníci jiných národností vůči nim byli v podstatě imunní. Setrvání vlažných věřících v katolické církvi může být pravděpodobně vysvětleno tím, že i oni se s církví do jisté míry identifikovali, jak připomenul Josef Pekař.